Jedna věc znovu a znovu překvapuje – a sice ochota mnohých intelektuálů diskutovat o něčem, co nečetli, neviděli, o čem neslyšeli… A čím méně toho vědí, tím náchylnější jsou k vynášení siláckých výroků. Dokladem takového počínání je nedávná diskuse o filmu Veroniky Janečkové Pravztahy na Britských listech.
Na začátku byl referát Dominiky Švecové o festivale dokumentárních filmů v Jihlavě, ve kterém se o filmu Janečkové mimo jiné píše: „Autorka v něm zachytila vlastní, neobyčejně brutální chování vůči své křehké, asi pětaosmdesátileté babičce. A to tak drsným způsobem, že (…) diváci měli během promítání slzy v očích.“ V kostce pak popsala děj filmu: mladá žena bydlí se svou babičkou pět let a chystá se ji opustit. Babička se už pohybuje pouze pomocí chodítka, je odkázána z velké části na pomoc vnučky. „Ta jí hystericky nadává a emocionálně vyhrožuje, že ji opustí. Čehož se stará žena ovšem děsí, bojí se samoty.“ Vnučka je „na starou ženu systematicky sprostá. Nikoliv vulgárními slovy, ale psychickým nátlakem. Ve filmu nedochází k žádnému fyzickému násilí, dopad vnuččiných slov je však naprosto destruktivní. Emocionálně babičku týrá, doslova se vyžívá v opakovaném transferu ničivých záporných emocí na bezbranného starého člověka.“
Nezištná pomoc
První reakce na sebe nenechaly dlouho čekat: aniž by kdokoliv jiný kromě Švecové film viděl, touha vyjádřit se byla příliš silná. „Jsem právník a je mi směšná dnešní móda podávání trestních oznámení, ale ten film si opatřím, abych zjistil, do jaké míry jednala autorka nelegálně. (…) Jenom z této recenze bych řekl, že mohlo jít o trestný čin domácího násilí, ne-li vydírání. Dále by mohl objekt této brutální manipulace žalovat režisérku v civilním řízení na ochranu osobnosti o dost velké peníze, nehledě na omluvu a zničení filmu,“ napsal Jan Tuláček a nabídl „nezištnou pomoc“. A hned na to neurolog František Koukolík: „Autorka filmu se pravděpodobně a) dopustila trestného činu, b) je stižena poruchou osobnosti, c) vyrobila důkazní materiál. Mám zato, že Vaší občanskou povinností je oznámit zjištěnou skutečnost orgánům činným v trestném řízení jako podezření z trestného činu.“
To ale byl pouze začátek, pravá názorová orgie se rozjela poté, co se vydavatel Britských listů Jan Čulík pustil do filozofování, zda může „film, který by se stal takovým důkazním materiálem, zároveň být uměleckým dílem. (…) V této souvislosti se naskýtá otázka, na kterou neumím odpovědět: ‚Může být mučení uměleckým dílem?‘“ Intelektuálové nemohli hozenou kost přehlédnout – jak čtenář tuší, film dosud nebyl nikým spatřen ani z rychlíku, nic však nebrání tomu, aby vypukla vášnivá diskuse, ve které padají věty jako „Vážená slečno, ať je váš film z technického nebo estetického hlediska takový nebo makový, určitě byste měla navštívit psychiatra, protože existuje možnost, že jste duševně nemocná“ (Jiří Drašnar) nebo „Možná, že čas posune kritéria estetického vnímání artefaktu ve prospěch režisérky Janečkové“ (Miloslav Štěrba) či „Skutečně Veronika Janečková ponižovala a psychicky týrala svou babičku? Pokud ano, je její jednání odporné a jedná se o společensky, tj. každému z nás, nebezpečnou osobu. Kdo je schopen bezcitně týrat na něm závislou a bezmocnou osobu, je morální zrůda“ (Milan Valach).
Okoralost srdce?
A kde se vzal, tu se vzal, film je zveřejněn na webu (www.doc-air.com) a včerejší názory získaly poněkud trapný nádech. Jakkoliv totiž můžeme vnímat chování mladé režisérky kontroverzně (a bavit se o tom, zda je její reakce adekvátní), najednou se ukázalo, že diskuse na Britských listech byla počinem mnohem kontroverznějším. Psát bez znalosti věci o autorovi filmu, jaký je to asi člověk a zda jej není třeba uvěznit či aspoň poslat k psychiatrovi, je asi tak stejně čestné jako označovat Jana Čulíka kupříkladu za údajného pederasta jen proto, že se vám nezdá jeho úsměv. Nejhorší ovšem je, že to na Britských listech nehodlají vzít na vědomí. Jak napsal Čulík po uvedení filmu na internetu: „A jestli mi namítají čtenáři, že film přece zaznamenává scény, jaké jsou asi běžné ve většině českých domácností, ‚takže to zase taková senzace není‘ – to přece, sakra, není omluva, že je brutalita všudypřítomná! Taková argumentace jen dokazuje neuvěřitelnou okoralost srdcí.“ Je to ovšem naprosto obráceně: neuvěřitelnou okoralost srdce dokazuje schopnost mluvit o někom jako o zrůdě, aniž bychom pro to měli důvod.
Autor je publicista, kral.bloguje.cz.