Poezie, zvuk a obraz na serveru UbuWeb.com
Prozkoumejme nejrozsáhlejší volně dostupnou internetovou databázi shromažďující různá těžko dostupná avantgardní díla. A vyberme ty nejcennější poklady 20. století. Přinejmenším vzrušené hlasy Célina, Barthese či Joyce.
Na internetu nenajdeme propracovanější archiv avantgardního umění od moderny až po dnešek, než je americký UbuWeb. V roce 1996 ho založil básník Kenneth Goldsmith. Původně měly stránky sloužit jako volné skladiště, shromažďující těžko dostupné, raritní a neznámé realizace obrazové a konkrétní poezie. Postupem času se však rozrostly o sekce věnované konceptuálnímu psaní, videím, experimentální hudbě, etnopoetice (ta obsahuje například etnickou hudbu a poezii), a přibyly také soubory s odbornými texty věnovanými poezii (doporučujeme třeba rozsáhlou kapitolu o české konkrétní poezii nebo Estetiku ticha Susan Sontagové) či oskenované časopisy. Z UbuWebu se tak během dvanácti let stalo neustále aktualizované virtuální muzeum, plasticky postihující umělecká dobrodružství 20. století.
Zřejmou výhodou stránek je, kromě fundovanosti a vkusného výběru, jejich nekomerční a nezávislý základ; web sestavují dobrovolníci (ke spolupráci nabádají každého zájemce), a nemají tudíž potřebu zahlcovat jej reklamami. Také pro tento výlučný statut poskytují UbuWebu zdarma nahrávky různá vydavatelství – z těch nejvýznamnějších je to například belgický label Sub Rosa nebo rakouský Extraplatte.
Rakete bé bé! Rakete bé cé!
Které zvukové realizace zde stojí za pozornost dnešního posluchače? Při procházení fonotékou budou nejspokojenější ti, kdo jsou zaujati kanonickými díly evropské moderny a avantgardy, meziválečné i poválečné. Tuto skupinu položek tvoří nejen záznamy profesionálních interpretací těchto děl – převážně novějšího data, nýbrž i cenné nahrávky původních interpretací autorských. I ty lze ovšem dále rozdělit, jednak podle role, kterou pro účinek toho kterého textu hraje zvukové provedení (vedle dadaistických eskapád či experimentů s elektronickými manipulacemi se slovem se tu nabízejí i naprosto nekomplikovaná autorská čtení), a jednak podle stupně historické autenticity. Některé výkony spadají do doby, kdy dotyční tvůrci byli v plné síle a -ismus, s nímž jsou spojováni, byl na zenitu, ovšem jiné nahrávky zachycují hlas evidentně stařecký a autorská vystoupení jsou rekonstrukcemi z půlstoletého odstupu (Hans Arp, Raoul Hausmann, Richard Huelsenbeck).
Většina oněch neautentických zpracování vznikla v sedmdesátých letech a stala se stěžejní složkou desky Futura Poesia Sonora (Turín 1976). Jsou to interpretace dadaistických a futuristických básní. Německé Trio Exvoco zpracovalo díla Hugo Balla, Christiana Morgensterna, Paula Scheerbarta a Giacoma Bally, a to způsobem stylovým, tj. temperamentním i kultivovaným. Vpravdě excelentní a nádherně divoce excentrická je ovšem recitace italského tria, v jehož podání je k dispozici mimo jiné text F. T. Marinettiho.
Na opačném pólu stojí historické nahrávky německého dadaisty Kurta Schwitterse z dvacátých a třicátých let. Okouzlující je jeho provedení vlastní čtyřvěté Ursonaty (vzniklé v letech 1922–32), skladby skrznaskrz hudební, třebaže pracuje víc se strukturací hláskových shluků než s tónovými intervaly. Inspirovaná interpretace Ursonaty je v archivu také ve dvou provedeních holandského vokálního experimentátora Jaapa Blonka, jehož opakovaná konstanta „Rakete bé bé! Rakete bé cé!“ se rychle dostane pod kůži.
Céline zpívá šansony
Za pozornost rozhodně stojí jediný na UbuWebu zastoupený český autor, Ladislav Novák, zejména jeho Fonetická struktura českého jazyka (1970), svébytná pocta našim jazykolamům, nebo Descartesova metamorfosa do tekutého stavu, dílo, v němž je výchozí promluva „Mluvím, a tedy jsem“ různě elektronicky deformována a přeskupována. Slastné brouzdání zvukovými možnostmi lidské řeči bylo tehdy patrně masovou záležitostí: zhruba v téže době se mu věnoval i Francouz Henri Chopin (profil v A2 č. 11/2008), srov. jeho Definition de lettres suivantes.
Rozsáhlý materiál přináší spolupráce literátů s hudebníky. Nejmladším z klasiků je Ernst Jandl, který album vom vom zum zum (Extraplatte Records 1988) vytvořil společně se zpěvačkou Lauren Newtonovou. Devětapadesát let před ním (v roce 1929) se s jazzovým kapelníkem Danem Parishem spojil Jean Cocteau, jehož rytmickou recitaci básně La Toison D´Or pak doprovodil pařížský big band. Malými klenoty jsou rozhlasová kompozice Roberta Desnose Popis snu (1938) pro recitátora, „sbor“ a ruchaře, s organicky zakomponovanou hudební složkou, stejně jako dvě francouzské písně zpívané Louisem--Ferdinandem Célinem za doprovodu akordeonu. Jeho prozaické dílo je zastoupeno ukázkou z knihy Smrt na úvěr a Cesta do hlubin noci. Z autorských interpretací vyniká především André Breton, někdy na sklonku života pateticky recitující svou báseň Volná láska, James Joyce, čtoucí v roce 1929 kapitolku z Odyssea a Guillaume Apollinaire, „zpívající“ v roce 1913 tři básně z Alkoholů.
Kromě záznamů hudby, beletrie a poezie přináší rubrika Sound také interview pořízená s významnými osobnostmi (se surrealisty Bretonem, Maxem Ernstem, i s „renegáty“ Aragonem, Soupaultem či Dalím) nebo záznamy památných přednášek výrazných myslitelů: lze si zde poslechnout inaugurační přednášku sémiologa Rolanda Barthese nebo sledovat bouřlivý průběh rozporuplně proslulé přednášky psychoanalytika Jacquese Lacana ve Vincennes v prosinci 1969.
Rozpad slov v prostoru
Z novějších nahrávek má klasický statut experiment Alvina Luciera I am sitting in a room z roku 1969, v němž autor nejdřív přednese svůj koncept. Sedí v místnosti se dvěma magnetofony a zaznamenává svůj projev na pásku jednoho z nich. Po dořčení krátkého projevu ho pustí z magnetofonu a zároveň zapíná nahrávání u druhého přístroje a takto pokračuje další čtvrthodinu. Jeho věty se postupně začínají deformovat a rozpadat vlivem prostoru místnosti a zhruba ve třech čtvrtinách nahrávky slyšíme jen dunivé vibrace zvukových vln. Vizuálně zaměřené pionýry směřujeme k obrazovým záznamům z nesmlouvavých fyzických děl vídeňských akcionistů, transgresivním filmům Richarda Kerna nebo obsedantnímu videu z performance, během níž americký performer a skladatel Charlemagne Palestine natáčí svou zoufalou „symfonii“ o nemožnosti útěku, v níž na motorce objíždí ostrov a do zvuku motoru neustále opakuje větu „gotta get outta here“.
To vše je pouze zlomek nabízených ubukrás. I když zde paradoxně nenajdeme žádné dílo Alfreda Jarryho, zájemce o všechny druhy umění i tak čekají v téměř nekonečné síti odkazů netušená setkání, překvapivé objevy a hodiny zábavného vytržení.
Miloslav Caňko je bohemista.