Rudý Oblak a dějiny Lakotů

Vinnetou je v Česku dodnes mezi příznivci dobrodružného žánru hrdinou srovnatelným s Rychlými šípy, navzdory tomu ovšem nejsou mezi těmi, kdo se u nás o indiány zajímají, nejpopulárnějším kmenem Apači, ale Lakotové. A mezi samotnými Lakoty nejspíš v popularitě vedou Oglalové. Jsou dobrou volbou pro vydavatele i pro české publikum, které je dosud vnímá převážně naivně romantickým pohledem. Vydat Lid Rudého Oblaka od amerického autora George E. Hydea, který se jako jeden z prvních rozhodl dějiny Oglalů podat s pochopením, ale současně je odmytologizovat, je určitě záslužný čin. Vydavatel navíc svěřil překlad Janu F. Ullrichovi, člověku nanejvýš zasvěcenému. Ten se v českém vydání snažil čtenářům vynahradit určité nedostatky Hydeovy práce, ve své době průkopnické, avšak přece jenom sedm desetiletí staré, a doplnil popis politického i nářečního dělení Lakotů a Dakotů, nová fakta ze životopisu Rudého Oblaka i stručný popis toho, co se s Oglaly dělo po roce 1878, kdy autor své vyprávění končí.

Hyde chtěl podle předmluvy příběh oglalských dějin popsat co nejpřesněji a uvádí, že pro jejich pochopení je nutné náležité poznat jejich migraci z Minnesoty do prérií. Ve své době bohužel neměl pro poznání této migrace dostatek podkladů, a tak nepřináší nic zejména o jejích ekonomických souvislostech. Dnešní pohled na migraci západních Dakotů a Lakotů (k nimž patřili i Oglalové) směrem k Missouri se přitom opírá právě o hospodářské dějiny. Dakotové a Lakotové se podle těchto výzkumů od prvních kontaktů s Evropany začali se zvýšeným úsilím věnovat lovu bobrů, jejichž kožešiny vyměňovali za pušky, přitom však přes léto stále sledovali stáda bizonů. Část Dakotů specializující se na lov bobrů lovila bizony stále méně, Lakotové se na jejich lov naopak specializovali stále více. Zcela se na něj pak orientovali až ke konci 18. století po příchodu bílých obchodníků, kteří měli zájem o bizoní kůže. To zároveň ukončilo lakotské experimenty se zemědělstvím, o nichž Hyde neví.

Přelidnění a expanze

Při popisu migrace od Missouri dále na západ Hyde tápe (čtvrtá kapitola se příznačně jmenuje Putování bez cíle). Píše imitaci politické historie, unikají mu však důležité souvislosti, včetně záchrany Lakotů před epidemií neštovic v roce 1837, pro pozdější dějiny Oglalů klíčové. Jako partneři v kožešinovém obchodu byli Lakotové spojenci Američanů, proto byli několik let předtím očkováni z iniciativy Úřadu pro indiánské záležitosti a v době epidemie navíc varováni agentem pro indiánské záležitosti na Missouri. Rubem záchrany před epidemií bylo relativní přelidnění a mizení zvěře. Bohatá loviště při střední Missouri se vyprázdnila a nejbližší nová byla na západě a na jihu. Existovaly tudíž dvě alternativy, kterým bylo nutné přizpůsobit každoroční kočování. Zdánlivá nahodilost v přesunech i rozdělení Oglalů na severní a jižní část, které Hyde zaznamenává, tím dostávají smysl. Hyde zmiňuje mnohé jednotlivosti, mnohdy jim ale nedokáže dát pravý smysl: katastrofální porážku Póníů Lakoty v roce 1839, kvůli níž Póníové definitivně opustili loviště v Nebrasce, popisuje jako pomstu za zabití jednoho Oglaly. Pomsta ovšem v těchto letech bývala pravidelně podřízena strategickému uvažování týkajícímu se lovu. Hyde také dobře popisuje vliv bílých obchodníků na Oglaly, mýlí se však, když píše, že je obchodníci lákali k řece Platte – ve skutečnosti je následovali.

Běloši jako spojenci i rivalové

V srdci Velkých plání do poloviny 19. století prakticky souběžně, avšak bez vzájemného konfliktu vzrůstala moc dvou sil, Lakotů a Američanů. Od uzavření první vzájemné smlouvy v roce 1851 se z nich však stávají rivalové. Touto událostí se Hyde dostává na pevnou půdu a začíná psát klasické dějiny, zabírající většinu knihy. Občas bohužel opouští neutrální tón a upadá do sarkasmu, a také v jeho postoji k Rudému Oblaku je stále více znát jistá zaujatost. Důležitou pohnutkou k napsání knihy byla snaha dokázat, že Lakotové z rezervací se na porážkách generálů Crooka a Custera v roce 1876 podíleli jen okrajově, čtenář však udělá lépe, když sáhne po novější knize Roberta Utleyho Kopí a štít: Život a doba Sedícího Býka, která přináší přesnější informace. Hyde se poctivě snaží vidět události z obou stran, místy však sklouzává k tomu hodnotit indiánské náčelníky jako volené politiky, a také chování indiánů posuzuje automaticky z pohledu americké vlády, což mu brání pochopit jejich motivaci. Když byli „divocí“ indiáni (hlavní strůjci porážek Crooka a Custera) počátkem roku 1876 vyzváni k přesunu k rezervačním správám, Hyde správně rozpoznal, že důvodem, proč to neudělali, nebyl sníh a mráz, případně to, že příslušný vzkaz dostali pozdě, nýbrž to, že to udělat nechtěli. Vykládá však jejich chování jako projev odporu – to je ovšem nepochopení. Náčelníci prostě vzkaz nepochopili jako ultimátum, nýbrž jako nezavazující pozvání na jednání.

Příliš stará novinka

Abychom však pouze nekritizovali: Hydeova kniha velmi názorně ukazuje, že americko-lakotský konflikt v padesátých až sedmdesátých letech 19. století nebyl snahou bílých Američanů zničit Lakoty a hrdinným bojem Lakotů, vzdorujících přesile. Měl mnoho aktérů, z nichž na obou stranách existovaly skupiny druhé straně nakloněné. V tom je Hydeova kniha i přes své stáří v českém prostředí novinkou. Přesto je škoda, že vydavatel nesáhl k některému z novějších děl na stejné téma, nejlépe po Lidu Oglalů, 1841–1879. Politická historie (The Oglala People, 1841–1879: A Political History) od Catherine Priceové, která dobře přibližuje to, v čem Hyde pokulhává. Týká se to zejména prvotní migrace Lakotů na západ, politické organizace Oglalů a postavení Rudého Oblaka. Český knižní trh je však natolik malý, že po vydání Lidu Rudého Oblaka jsou nyní šance na vydání další – modernější – knihy o Oglalech na léta dopředu zřejmě mizivé.

Autor působí v Ústavu mezinárodních vztahů.