Rakvere znamená estonsky „šílené město“. V prvních červencových dnech zde proběhl desátý ročník mezinárodního baltského divadelního festivalu Baltoscandal. Provokující název vznikl prozaickým spojením Baltu a Skandinávie, odkud pochází většina divadel i publika. Prestiž festivalu dosvědčují i čtyři premiéry v programu. Dramaturgie sice nestanovuje konkrétní téma či slogan, ale tušeným leitmotivem programu se stalo štěstí, smrt a touha. Řada umělců vycházela z oblasti pohybového a hudebního divadla. Švédská zpěvačka a tanečnice Charlotte Engelkesová v sólovém projektu Miss very Wagner čelila s divokým humorem a bohatými světelnými efekty postavám fatálních žen z Wagnerových oper. Kaja Kannová a Juha Valkeapää (Estonsko/Finsko) nazkoušeli s místními neherci scénický esej o smrti pro lásku 50 lovely ways to die. Norská Jo Stromgren kompani v The society položila Evropě otázky parabolou izolovaného světa klubu pijáků kávy, postupně proměňovaného v maoisty. Objev čajového sáčku, neznámé výbuchy, francouzské ptydepe měnící se v asijskou hatmatilku, doprovázenou groteskním „kung-fu“ tancem, ironizovalo paniku kolem mizejících evropských hodnot. Pokud většina umělců pracovala s více či méně humornou formou, obdivovaná a zatracovaná inscenace Francouzky Giselle Vienneové I Apologise způsobila řadě diváků estetický šok. Rekonstrukce blíže neurčené nehody se stala modelem pro hledání hranic reálného a fantaskního světa. Na strohé praktikáblové scéně zamazané krví se za agresivní hudby ozývaly básně a monology Dennise Coopera, živý herec k tomu znovu a znovu přeskupoval několik metrových loutkových dívčinek. Brutální výkřik lidské osamělosti, sexuální touhy, znepokojující konfrontace lidského těla a umělých panen vrcholil výstřely a promenádou tetovaného tanečníka předvádějícího části z Nižinského baletu Faunovo odpoledne. K vrcholům festivalu patřila konceptuální choreografie Ivany M üllerové z Holandska While were holding it together. Pět performerů ve strnulých pózách vytvářelo imaginární svět jen pomocí slovních představ, postupně vzájemně měnících hlasy a pozice. Jediným pohybem byl třes údů.
Z estonského divadelnictví vynikal projekt mladého režiséra Marta Kolditse Proffet, prozrazující vliv německých režisérů Christopha Marthalera či Reného Pollesche. Košatá kompozice tematizující nebezpečí osciluje mezi absurdními repeticemi scén, situační komedií a rockovým koncertem. Koldits vychází z historické události, za dnešního „proroka“ zvěstujícího štěstí, ale přinášejícího smrt dosazuje média. Intertextualita, užívání neherců, autonomizace textu od scénické akce úspěšně postupuje i v Pobaltí. Letošní Baltoscandal přinesl inovativní, provokující a vizuálně atraktivní inscenace, reprezentující bohatost pobaltské a skandinávské divadelní kultury i aktuální tendence současné evropské tvorby. Festival takového formátu se Česku stále nedostává, jmenované osobnosti k nám zabloudí jen výjimečně a domácím tvůrcům schází odvaha, invence i dostatek peněz k podobným počinům.