Tomáš Hanák je jako my: řídí se časem a platí daně. Když ale zavolá luna, skočí za zrcadlo. Třeba na festival esoteriky, za kartářkami či hvězdopravci, na slet feministických čarodějnic nebo na hromadu žhavých uhlíků. Alespoň v nejnovějším cyklu České televize Za zrcadlem.
Za zrcadlem se setkáváme s nadpřirozenými bytostmi či mimosvětskými silami, série veřejnoprávní televize nazvaná Za zrcadlem se ovšem za náboženský pořad nepovažuje. Nejde o nahodilost, ale o princip: nahlédneme-li do televizního programu, zjistíme, že Volejte věštce, EZO.TV nebo i Duchovní kuchyně jsou prezentovány jako pořady „zábavné“. Kategorie „náboženský pořad“ přitom v našich televizích existuje – ale jen u Křesťanského magazínu nebo přenosu bohoslužeb.
Strach z náboženství
V kategorizaci pořadů stojí základní otázka, co je to vlastně náboženství. Odpověď není bezvýznamná: náboženství lze totiž chápat jako nástroj kulturní a politické moci. Pokud některé hnutí z pozice západní kultury označíme za náboženské, akceptujeme je jako souhlasné s naší zkušeností a uznáváme ho za kulturně přijatelné. „Ostatní“ sekty, kulty či paranáboženství z legitimního prostoru vytlačujeme. Tak tomu je i u mnoha hnutí, která můžeme označit jako alternativní náboženství, ať už jde o Hare Kršna, UFO či skupiny zaměřené na osobní rozvoj.
Podíváme-li se na českou televizní krajinu, zjistíme, že prvky, které nalézáme v těchto hnutích, můžeme ve velmi omezené míře objevit i ve vysílání, například na TV Prima ve Volejte věštce či na TV Barrandov v EZO.TV. Zajímavostí je, že privátní televize (s výjimkou TV Noe) jiné nábožensky zaměřené pořady téměř nevysílají a i tyto prohlašují za „zábavné“.
Soukromé televize se tak explicitním náboženským obsahům vyhýbají, chápou je spíše jako službu při řešení životních situací: věštci a věštkyně, šamani, vědmy, kartářky, astrologové i mágové v těchto pořadech čekají na telefonu na dotaz klienta, a ten s pomocí svých schopností zodpoví. A to ať už jde o zdraví, majetek či mezilidské vztahy. Jen v omezeném čase tato celodenní služba vstupuje do vysílání, jinak se odehrává pouze telefonicky, bez diváků.
Záhadná alternativa
V ostrém kontrastu k tomu stojí Česká televize a TV Noe, které přinášejí explicitně náboženské pořady. Jediný náboženský směr, jenž má v České televizi (ČT) vlastní dlouhodobý cyklus, je křesťanství – Křesťanský magazín. Není náhodou, že právě na tomto pořadu spolupracuje ryze katolicky orientovaná TV Noe. Ale i ostatní náboženské pořady využívají křesťanského diskurzu. Například průvodcem jediného většího seriálu o náboženských skupinách v ČT z poslední doby Prolínání světů byl katolický kněz Tomáš Halík, „zábavný“ pořad Duchovní kuchyně uváděl jeden z iniciátorů České křesťanské akademie Martin Putna spolu s bývalým redaktorem Radia Vaticana Alešem Rolečkem atd. Tato struktura vysílání odráží fakt, že centrum náboženské tvorby je dlouhodobě s křesťanskými skupinami propojeno.
Alternativní religiozita se objevuje v ČT spíše pod rouškou „záhad“ a „tajemna“. Příkladem může být Detektor, jehož uvedení svého času způsobilo ohromnou bouři. Členové klubu skeptiků Sisyfos a Rady pro popularizaci vědy Akademie věd ČR poukazovali na „negaci kritického myšlení“ a „lživost“ pořadu. Detektor byl poté stažen. Tato antikultovní (to znamená k alternativní religiozitě silně kritická) rétorika však nebyla jen hlasem zvenčí. Je vnitřně přítomná i v jiných pořadech o náboženství, jako například ve velmi ironickém díle New Age ze série Duchovní kuchyně.
Nový cyklus Za zrcadlem se přitom stává esencí televizní tvorby o náboženství u nás – integruje do sebe všechny stereotypy a rutiny dosavadní dramaturgie: vyčleňuje alternativní religiozitu do opozita k náboženství, umisťuje ji „mimo vědu“, přičemž náboženství interpretuje křesťansky a z pozice „kritiky“ umisťuje rovnocenně k vědě. Výpovědi zástupců alternativní religiozity rozrušují komentáře zástupců antikultovních hnutí (Zdeněk Vojtíšek nebo Jiří Grygar).
Problém zůstává i na rovině faktografické – diverzita alternativní religiozity je zjednodušována na často velmi obecné či populární teze, velmi volné a nereflektované nakládání s terminologií způsobuje záměny magie s astrologií a čarodějnictví s šamanismem.
Mýtu ateistického tátu
Mohlo by se zdát, že tento stav je přímo způsoben nezájmem o náboženství, tím, že Češi jsou národ ateistů, jak o sobě rádi tvrdí. Jak však dokládá David Václavík ve své knize Náboženství a moderní česká společnost (Grada 2009), spíše než o ateizaci můžeme mluvit o proměně vnímání náboženství. Výzkumy dokazují, že víra v účinnost amuletů, v energie, věštění a horoskopy přesahuje v české společnosti víru v monoteistického Boha. Mýtus o ateistické republice je tedy spíše obrazem nedůvěry v institucionalizovanou religiozitu na jedné straně a ztotožnění „náboženství“ s ní na straně druhé. Struktura našeho televizního vysílání odpovídá těmto stereotypům ve vnímání náboženství, ale neodpovídá rozložení postojů k náboženství ve společnosti. Dominantní interpretace náboženství je v televizi křesťansky orientovaná a alternativní religiozita (s níž větší sympatizuje části obyvatel) je v naprosté menšině se statusem bezmála náboženského vyloučení.
Legislativní rámec veřejnoprávní televizi ukládá přinášet náboženské pořady odpovídající rozvrstvení společnosti. Struktura jejích vlastních náboženské pořadů je však anachronická, což v důsledku prohlubuje nedostatek sebereflexe vnímání náboženství u nás.
Autor je student religionistiky FF MU a pedagog na Katedře žurnalistiky a mediálních studií FSS MU.