Dvojznačný pomník Rolling Stones

Nehodlám se rozhorlovat nad tím, kam až to s „rockovými rebely“ dospělo, především proto ne, že Rolling Stones žádnými rebely nikdy v podstatě nebyli a už vůbec ne v opozici k „hodnějším“ Beatles. Obě skupiny se usmívaly z vrcholků hitparád a stránek teenagerovských časopisů Seventeen a Bravo, pohodlně se zabydlely v životním stylu odrůstající zlaté mládeže a jejich vzájemná rivalita byla podobným humbukem jako britpopová válka mezi skupinami Oasis a Blur. Problém je jinde, Rolling Stones zkrátka nestárnou důstojně. Přeplácanost a megalomanie jejich turné je šňůru od šňůry větší, repertoár složený ze samých sázek na jistotu zůstává – ze svých novějších alb skupina zásadně nehraje (i když dvojici z devadesátých let Voodoo Lounge a Bridges To Babylon není co vytknout) a donekonečna servíruje absolutní best of šedesátých a sedmdesátých let, na něž už mnohdy hráčsky nestačí. Zpěv Micka Jaggera se v rychlých kusech mění v hluboký štěkot, kytarista Keith Richards často bojuje sám se sebou. I v New Yorku, kde byl záznam natočen, mělo publikum možnost slyšet prachmizerné verze Sympathy For The Devil a Satisfaction, bez nichž se ale, jak si skupina myslí, koncert Rolling Stones zkrátka neobejde.

Repertoár Shine a Light je přece jen pestřejší a ukazuje, jak Stones sluší volnější, trochu nevážná poloha. Recitované country Faraway Eyes parodující rozhlasové kazatele přivádí Jaggera a Richardse k upřímnému záchvatu veselí, hostující Christina Aguilera si s Jaggerem s chutí střihne machistický rock’n’roll Live With Me. Další hosté, Jack White a Buddy Guy (vedle nějž hvězdy večera vypadají jako parta neumětelů), citlivě připomenou východiska Rolling Stones v blues a country a celý večírek je najedou o tolik civilnější. Takhle umí stárnout Bob Dylan a Van Morrison, Rolling Stones podobný pokus učinili jedinkrát, na svém nejlepším živém albu Stripped (1995).

Stejné písničky, stejné obrázky

Martin Scorsese je evidentně velký fanoušek Stones, který svým oblíbencům toužil postavit jednoznačný pomník, i když musel tušit, že takový úkol měl být proveden nejpozději v roce 1972. Jeho dílo je podivuhodným mixem načančanosti Pirátů z Karibiku a montypythonovské absurdity. Děsivý pozlacený interiér divadla, kde se koncert odehrává, mi – podobně jako estetika dobrodružství Jacka Sparrowa – připomíná pouťovou střelnici, tentokrát plně obsazenou stylovými kočkami cvakajícími si skupinu na mobily. Atmosféru podivného maškarního bálu korunuje Bill Clinton, který se ve svém stručném úvodu zatetelí nad tím, jak skupině záleží na životním prostředí. Václava Havla zase upoutal její zájem o lidská práva. Sestřih stupidních interview, kterými jsou občas proloženy písně, byl vlastně jediným místem, kde se režisér vyhnul oslavnému patosu, jehož tristním vrcholem je pohled na noční New York, nad nímž místo měsíce září vyplazený jazyk.

Scorsese měl k dispozici spoustu techniky a osmnáct kameramanů, k záznamu koncertu ale přistoupil velmi tradičně. Ostatně co jiného vidět na koncertě než pohyb hudebníků? Máte-li rádi jaggerovské tanečky, klid Charlieho Wattse, Richardsovo nepřítomné potácení se a přebývání v jiných světech, je i Shine a Light filmem přesně pro vás. Co na tom, že je – především co do hraného repertoáru – podobný záznamu z roku 1981 Let’s Spend The Night Together, který před časem běžel v českých kinech i v televizi?