Prostřednictvím války vidí Jugoslávii především ti, kteří z ní o mnoho víc neznají, říká balkanista. Spor o výklad války je živý jen někde, pro velkou část Balkánu představuje postupně uzavíranou kapitolu.
Na silnici ze Srebrenice, smutně proslulé lokální genocidou, stopují dvě srbské školačky do asi deset kilometrů vzdáleného Bratunce. Než aby čekaly na autobus, raději si přisednou do auta k cizím lidem. Cestou do školy, kam chodí přibližně polovina srbských a polovina bosňáckých dětí, překračují místa, kudy za války vedla fronta. Ony samy se na válku nepamatují. Rodiče, kteří je posílají do srebrenické školy proto, že je kvalitnější než bratunacká, ano; přesto se o ně nebojí.
Soudy k tlusté čáře
Pro české novináře, kteří většinou o Chorvatsku, Bosně a Hercegovině či Kosovu mnoho nevědí, bývá válka dodnes východiskem. Koneckonců, v televizi se zprávy z Chorvatska podkreslovaly archivními válečnými záběry (často z Bosny a Hercegoviny) ještě léta po válce. Pro místní to je často jinak. Za svých pobytů v Bosně jsem pochytil bosenský přízvuk, takže mne lidé v bývalé Jugoslávii většinou mají za Bosňana. Díky tomu mohu s místními lidmi, jak se říká, pokecat: jak jde život, co je nového. A mám pocit, že minulost je ve srovnání s běžnými starostmi většinou na vedlejší koleji. To však neznamená, že se s ní vyrovnali, tím spíše, že minulost se často promítá právě do těch každodenních starostí.
Vyrovnávání s minulostí se zrcadlí v tom, jak se válečné zločiny dostávají před soud, jak se osvětlily osudy nezvěstných, v návratech vyhnanců, diskriminaci v zaměstnávání, vztahu k památkám symbolizujícím odlišnost, geografických názvech či ekonomické spolupráci a cestování. Nejhůře se dnes s minulostí vyrovnává Kosovo, nepříliš slavné je to v Chorvatsku, ve vztahu ke Kosovu také v Srbsku. Mezi kosovskými Albánci a Chorvaty v Chorvatsku je stále rozšířené přesvědčení, že místní Srbové nesou kolektivní vinu (analogicky vůči českému přesvědčení o kolektivní vině sudetských Němců). Ve vztahu k Srbsku je to jiné, což dokládá rostoucí ekonomická spolupráce i turistika. Chorvaté jsou nejpočetnějšími návštěvníky v Srbsku a počet turistů ze Srbska roste v Chorvatsku ročně o desítky procent, letos jich bylo přes sto tisíc – na to, že většina obyvatel Srbska za hranice nejezdí, opravdu velký počet. Narovnávání vztahů mezi Chorvatskem a Srbskem je však možné díky tomu, že tamní vidění minulosti se do přímého střetu dostává jen omezeně. Chorvatská „vlastenecká válka“ – stejně jako kosovská „válka za svobodu“ – je stále společensky nezpochybnitelná. Srbové ze Srbska a Albánci z Kosova se téměř nenavštěvují. Ekonomická spolupráce má sice značný rozsah, ale odvíjí se většinou přes prostředníky.
Jiné je to v Bosně a Hercegovině, odkud před mezinárodní tribunál pro válečné zločiny putovalo nejvíc obviněných. Nejvíc bylo Srbů, ale i Chorvatů a Bosňáků bylo dost na to, aby bylo zpochybněno černobílé vidění minulosti. V Bosně a Hercegovině probíhá také nejvíc domácích procesů kvůli válečným zločinům: několik stovek je sice jen zlomek z asi deseti tisíc případů, jako první se však na řadu dostávají ty nejzávažnější, a hlavně – podstatné je, že se tahle forma vyrovnávání s minulostí rozbíhá stále více. Překážky jsou dnes hlavně technického rázu. V Chorvatsku je naopak patrný nedostatek politické vůle (přetrvává například tendence kvalifikovat válečné zločiny jako obyčejné trestné činy).
V Bosně a Hercegovině je dobře vidět, že tyto procesy mají ještě často přehlížený efekt: objasňují osudy nezvěstných. To neléčí bolest, ale postiženým rodinám pomáhá udělat za minulostí čáru. A neobjasněné osudy nezvěstných zase souvisejí s návraty vyhnanců. Na Kosovu vládne nezájem o objasnění stovek případů zmizelých Srbů, které by mohlo vrhnout stín na „válku za svobodu“ (tak jako by zájem o stovky nezvěstných Albánců v Srbsku vrhl stín na převažující vidění sebe sama jako oběti bombardování NATO a albánského „terorismu“), 96 % srbských uprchlíků z Kosova se nevrací.
Meze dobré vůle
Bosna a Hercegovina je dnes mnohem méně etnicky pestrá než před válkou, ale podstatně pestřejší než těsně po válce. Ještě před šesti, sedmi roky běžně docházelo k útokům na navrátilce, často v obavách z pomsty. Odpor podporovali místní politici přehlížením násilí, vyvlastňováním a přidělováním bytů, domů a parcel válečným veteránům vlastní strany, protože politická perspektiva v etnicky zaokrouhlených územích pro ně byla přitažlivější. Na rozdíl od Chorvatska a Kosova však už po léta k ničemu takovému nedošlo. Návratům se dnes v Bosně a Hercegovině do cesty v zásadě nestaví ani politika. Mostarská radnice letos na nátlak vyhnanců konečně přistoupila k rekonstrukci rozstřílených domů na někdejší frontě uprostřed města, symbolu poválečného rozdělení, podobného rozbombardovanému Postupimskému náměstí mezi Východním a Západním Berlínem; rekonstrukce přitom bude financována čistě z domácích peněz.
Dobrá vůle má však své meze. V zemi, kde nezaměstnanost dodnes i přes rychlý růst HDP činí 28 % a kde veřejný sektor supluje sociální síť, je běžné dávat přednostně zaměstnání příslušníkům většiny. Město Prijedor, před válkou napůl srbské, napůl muslimské (bosňácké), bylo na počátku války dějištěm brutálních etnických čistek s cílem oblast posrbštit. Téměř polovina Bosňáků se do Prijedoru po válce vrátila, veřejné zaměstnance bosňácké národnosti lze však spočítat na prstech. Sousední Ključ a Sanski Most, těsně před koncem války obsazené Bosňáky (většina Srbů přitom uprchla) jsou zrcadlovým odrazem. Diskriminace v zaměstnávání vede v Prijedoru k segregaci na oběti a viníky, v Sanském Mostu a Ključi na poražené a vítěze. Ti první jsou závislí na dobré vůli druhých, které nic nenutí konfrontovat své vnímání minulosti s menšinovým.
V Chorvatsku a na Kosovu jsou v takové situaci prakticky všichni Srbové. „Tenhle střílel, tenhle střílel, tenhle taky, tenhle ne, tenhle střílel…“ okomentoval Chorvat sedící v kavárně Srby procházející po ulici v chorvatském Vukovaru, kde jsou Chorvaté zároveň oběťmi i vítězi (minimálně v policii je však Srbů odpovídající počet, což je v Chorvatsku výjimkou). Předválečné stížnosti vukovarských Chorvatů na neúměrný počet zaměstnaných Srbů plynule přešly v pocit satisfakce, město však hospodářsky stagnuje. Doboj a Zvornik, dvě bosenská města podobná Prijedoru, před deseti lety bašty srbského nacionalismu, kde byly etnické čistky nazývány „osvobozením“, daly přednost ekonomickému rozvoji. Odbourávání segregace v zaměstnání oslabuje i segregované vidění minulosti. Zvláště Doboj při hledání výkladu minulosti, na němž by se shodly různé strany, nachází rovnováhu mezi srbskou, bosňáckou a chorvatskou identitou. Výrazem toho je i nové přejmenovávání ulic: za války dostaly ulice jména upomínající na srbskou minulost, nyní se postupně začínají nazývat všeobecně přijatelnými názvy.
Jednostranné přejmenovávání stále vládne na Kosovu: během devadesátých let se ulice přejmenovávaly podle hrdinů srbské minulosti, poté podle albánských, změnily se názvy celých měst. Městečko Obilić, nesoucí jméno srbského bojovníka proti Turkům, se změnilo v Kastriot – podle vůdce albánského protitureckého odboje. Snaha zastřít srbské kořeny geografických názvů ochabuje jen pomalu, a ještě v roce 2004 byly ničeny srbské kostely. Kosovo – jak Albánci, tak Srbové – se s minulostí dosud nevyrovnalo, započalo jen vyrovnávání mezi Albánci a Turky a dalšími drobnými menšinami. Chorvatsko k vyrovnání vykročilo. Bosna a Hercegovina, kde válka odnesla sto tisíc životů a vyhnala z domovů polovinu obyvatel, je na tom kupodivu nejlépe. Jsem přesvědčen, že počátek leží v souzení válečných zločinů, na něž navazují další projevy a mechanismy vyrovnávání s minulostí, a které je tak jeho nejvýraznějším měřítkem.
Autor působí v Ústavu mezinárodních vztahů.