Je-li filmové zpracování Máchova Máje něčím příbuzné s tvorbou Karla Hynka Máchy, pak jistě podobností s prvními pokusy mladého básníka. Metody obou jsou si vlastně blízké: pracují s konvenčními emblémy, které řadí do osvědčeného schématu. V případě Máchova debutu tak vzniká dobově poplatné rýmování na romantickou notu, v případě nového filmu F. A. Brabce vyprázdněná vizuální selanka o lásce a smrti. Pokud něco v mé neumělé paralele oba subjekty rozděluje, pak jistě fakt, že Mácha se v době své německé prvotiny Versuche des Ignac Macha hledal, zatímco Brabec se bohužel už dávno našel.
Jeho interpretace Máje sestává z prolnutí Máchových veršů s příběhem, který jako by vypadl z nějaké staré kramářské písně (a bohužel stejně duchaplně je i proveden). Konflikt milostného trojúhelníku, který je tvořen prototypem adolescentního rebela, stárnoucího fauna a zhusta obnažené smyslné krasavice, rozvíjí Brabec prvoplánově a zcela bez invence. Nedostatek třetího rozměru u příběhu se snaží vyvažovat po svém – neustálým zvýrazňováním vertikály a vzdušnosti prostoru. Kýčovitě svícené motivy vyčtené u Máchy vplývají do bezduchých scenáristických frází a pestrobarevných scenerií, jejichž nasnímání vzbuzuje svou strnulou manýrou dojem reklamního spotu na okolí Máchova jezera. Brabec je formou posedlý natolik, že pro vě čné povlávání, stoupání a padání zcela zapomíná na obsah. Paradoxně s nesmírně působivou vizualitou Máchovy předlohy nakládá jako s lacinou omalovánkou a jen málokdy dokáže divákovi nabídnout skutečně působivý obraz, který by vyprávěl. Přírodní scenerie navzdory vší expresivitě mlčí a narativní struktura filmového Máje tak selhává jako dílo epické (banální loupežnická zkazka nemá hlavu a patu) i jako dílo lyrické (záplava barevných filtrů a stylizovaných kompozic je vskutku co vyhaslé hvězdy svit). Jediným skutečně dramatickým a fungujícím elementem Brabcova Máje je Máchův Máj, respektive jeho fragmenty recitované jako podkres děje. Ne snad že by se mezi obrazem a zvukem vytvářelo jakékoli napětí, ale hlas i dikce Jana Třísky zkrátka zaujmou. Bohužel to je to jediné, co se podařilo. Filmová verze jen potvrzuje, že předloha staví na triviální epické zápletce, kterou ale rozvíjí formální i obsahovou dokonalostí lyriky. Opus F. A. Brabce tak znovu zaujme především dvěma věcmi: hypertrofovanou kamerou a neschopností předat divákovi něco víc než lesklé pozlátko motivů z národní klasiky.