Vladimír Véla (1980), absolvent pražské AVU (2000–2006, prof. Z. Beran, prof. M. Knížák), patří mezi hledající, neklidné malíře. Cesta z ateliéru klasických malířských technik, kde se pěstuje statická, dokonale provedená iluze klouzající se vším odstupem, chladem, ale i efektem po povrchu předmětného a jevového světa, do nejistého prostředí komunikačně pestře rozprostraněného intermediálního ateliéru, je jen svrchní formou vhledu do těkajícího Vélova hledačství. V radikální zkratce lze hovořit o posunu od iluze k bezprostřednosti, od zrcadla ke gestu.
Vladimír Véla se expresivním výrazem oprošťuje od malířské iluze a reviduje existenciální tematiku lidské pomíjivosti a rituálního vnímání času, bez kterého nastává pád do propasti. Budí ze šera lidské paměti jakési temné idoly a nejasná božstva, aby rozpoutal jejich symbolický dopad na mediálně a konzumně otupené lidské vědomí (starší cyklus Funerálpop). Kdesi v pozadí lze hledat cestu zpět, k přírodnímu rámci, k ztracené hierarchii „posvátného“, k polaritám strachu a naděje, kterých se ani současný jedinec odsunutý z aktivního jeviště do pasivního hlediště nemůže nadobro zbavit. Uklizená smrt je fikcí současné společnosti. O to více může podprahově působit potlačovaná a před světem skrývaná trýzeň imaginace vytvářející „obraz neznámého“ (obraz Roubování).