Po sedmi letech, kdy strach vyvolaný údery teroristů v New Yorku využili pro svou propagandu desítky politiků a polívčičku si na velkých plánech na memoriál přihřáli i architekti a podnikatelé, zůstává péče o vzpomínky na tragickou událost na prostých Newyorčanech.
Od návštěvy jámy, která zůstala po zřícené dvojici mrakodrapů na dolním Manhattanu, každého skeptického cizince předem odrazuje patos, který je vlastní americkým vzpomínkám na 11. září 2001. Setkání s tímto místem ale suverénně podráží středoevropskému pochybování nohy. Jako by se tu od útoku nic nezměnilo. Nepřehledný zmatek, vyvolaný působením 19 různých úřadů, ambiciózního architekta, ziskuchtivých developerů, právníků, aktivních občanských sdružení a dvou politiků s prezidentskými ambicemi se postaral o to, aby se stavba památníku obětem nesunula dopředu rychleji než místní žluté taxíky v dopravní špičce.
Lee Ielpi není posledním, kdo mi v horkém srpnovém dni rozdrtí pravici svou nápadně svalnatou rukou. Jako bývalý požárník není zvyklý na žádné teoretizování a ihned mne bere na prohlídku dvoupokojového provizorního muzea, které jako předseda sdružení pozůstalých z 11. září zakládal. Centrum se tísní v prostorách bývalých lahůdek na Liberty Street, hned vedle ohořelého mrakodrapu Deutsche Bank, který dělníci ještě stále rozebírají.
Muzeum a památník v jednom, oficiálně Návštěvnické centrum WTC, otevřené před dvěma lety, je nasáklé duchem svépomoci. Hlavními exponáty jsou fotografie obětí, originální plakáty s nezvěstnými, okénko z jednoho z unesených letadel a ohořelý hasičský kabát, který patřil Jonathanovi, synovi mého průvodce. Jonathan zemřel při záchranné akci po nárazu letadla. Kolem chybějí obligátní americké vlajky i fotky prezidentů a guvernérů a nikde není slyšet ani americká hymna. „Myslíte, že byl syn hrdina?“ ptá se Ielpi naučenou řečnickou otázkou, která je ve městě, kde se z požárníků stali polobozi, naprosto nepatřičná. „Dělal jen práci, kterou měl rád. Ale jestli mu chcete říkat hrdina, tak proč ne, jemu by to určitě nevadilo.“
Hlavní hvězdou turisty přeplněného muzea je ale Derick, další muž se smrtícím stiskem ruky, jehož bodrý úsměv pod knírkem nedává znát, že 11. září přežil pod troskami jednoho z mrakodrapů. Stejně jako další dvě stovky dobrovolníků provádí ve volných dnech turisty kolem stavby a u malé makety dvojice věží jim podává profesionální výklad historie celého místa. Návštěvníka napadá, zda vůbec existuje nějaký způsob, jak uctít památku obětí ještě věcněji a civilněji, než jak se toho chopil Derick.
Jak vyplývá z poslední zprávy úřadu, pod který patří pozemky bývalého Světového obchodního centra (WTC), provizorní soukromé muzeum bude muset vydržet déle, než se čekalo. Oficiální památník nebude zřejmě hotový ani na desáté výročí útoku. Newyorčany to rozčiluje, ale nepřekvapuje. Před čtyřmi lety byly záběry z katastrofy svaté jako ostatky, ale nyní si z hry kolem rekonstrukce WTC dělá legraci kdejaký komik včetně Donalda Trumpa. Hlavními postavami grotesky jsou ambiciózní architekt, který navrhl budovu v rozporu s paranoidními bezpečnostními plány města na uzavření celé zóny, developer, který nemůže plánovanou Freedom Tower, nejlákavější cíl pro teroristy, pronajmout, a několik úřadů starosty a guvernéra, kteří někdy odmítají i jen zasednout u jednoho stolu. K tomu všemu je tu žaloba osmi tisíc zaměstnanců na město, které ve válečné atmosféře ignorovalo zdravotní rizika práce v troskách. Vrcholem „znesvěcení“ posvátného území byla aféra Bernarda Kerika, ministra vnitra, který si ukončil kariéru tím, že z bytu pro záchranáře udělal hnízdo lásky pro své nemanželské hrátky s výhledem na trosky WTC.
„Několik let se tu vyhlašovaly nesmyslné termíny,“ napsala nedávno do New York Times členka místní samosprávy Julie Meninová, „a všechny zajímalo hlavně pořádání tiskových konferencí o tom, jak dolní Manhattan přebudují lépe než kdy jindy. A teď jsme v situaci, že některé projekty mohou trvat roky, nebo se úplně zastavit.“ Na Manhattanu, kde se snoubí ryzí kapitalismus s aktivistickým protosocialismem, zůstává všechno při starém.
Stavba nejvyšších newyorských mrakodrapů podle plánů japonského architekta, který prokazatelně trpěl závratí, trvala v šedesátých letech jen 4 roky. Zřícení budov, které měly vlastní vlakovou zastávku, poštu a směrovací číslo, netrvalo ani deset sekund. Požár se podařilo uhasit až po šesti měsících. Oficiální počet mrtvých se v létě ustálil na 2750. Po pěti letech zneužívání tohoto symbolu k prapodivné válce proti teroru je návštěva stagnujícího staveniště i malého muzea upřímným setkáním s realitou.
„Je velké překvapení, kolik lidí pořádně neví, co se na místě této jámy stalo,“ vystihuje další požárník-průvodce základní pravdu a potom se opraví: „Někteří lidé tomu říkají jen ,jáma‘, ale mně osobně se tohle pojmenování nelíbí.“
Autor působi v Center for Public Integrity ve Washingtonu.