Erotická báseň, nebo kritika konzumerismu?
Tak prý nám teď běží v kinech nejskandálnější film za léta dozadu i dopředu. F. A. Brabec natočil Máj. Film je to přesně takový, jaký se od F. A. Brabce dal očekávat: hezké obrázky, které po plátně plynou, ale nezaujmou natolik, aby na to někdo koukal podruhé a pak ještě přemýšlel, analyzoval, debatoval. Takový čajíček pro všechny věkové i sociální kategorie. O to ale zajímavější je mediální masáž spojená s uvedením filmu. I ona je vlastně selankovitě kýčovitá. Veškeré anonce natáčení i zprávy o uvedení pracují s banální binární opozicí. Na jednu stranu jsou kladena slova „skandální“, „provokativní“, „nezfilmovatelný“, „neherci“, „rockerská duše“, „Jim Morrison z The Doors“, na druhou stranu „klasický“, „konzervativní“, „povinná školní četba“. Jasně se tu říká, že zaprdění ctitelé Máchova textu budou ohrnovat nos, zatímco odvážný a romantický „básník s kamerou“ F. A. Brabec dělá něco podstatnějšího: dostane poezii Máchova textu, který by „normální člověk“ nikdy nevzal do ruky nebo nedočetl, k masám. Proto se v každé zmínce o natáčení uvádí nebývalý návštěvnický úspěch Brabcovy adaptace Kytice: taková nudná klasika, a díky němu to zná 600 000 lidí…
F. A. Brabec se tedy teď musí o Máchově Máji vyjadřovat na počkání a na požádání. Prý nás ušetří Vilémova skuhrání v kobce a namísto toho nám nabídne erotiku, milostný trojúhelník a generační rozpor proporcí takřka antického dramatu. „Můj výklad je tak osobitý, že může tvrdě narazit,“ svěřil se třeba Pražskému deníku. Jsou to vyjádření roztomilá a lze si na jejich základě vytvořit obraz podivína, který si zakládá na tom, že partnery pro své básnivé pohyblivé obrazy si bude vybírat u klasiků. Je to asi stejné, jako když Pavarotti zpíval na stadionech a masová média nám sugerovala, že jeho působení přivede miliony posluchačů od árií k celým operám. Problém s onou osobitostí, která prý snad na někoho či něco narazí, spočívá v tom, že Brabcův výklad je naopak – s vědomím, že to natočil Brabec – velice očekávaný, nudný, nezajímavý. S Máchovou básní si neví rady, a proto od ní utíká k „reálné“ historce, jež měla básníka inspirovat; akorát že z nějakých – pro Brabce i scenáristku nepříliš pochopitelných – důvodů se jí Mácha nevěnoval dostatečně a místo o pěkném mordu z lásky psal o nezajímavé metafyzice bytí ve světě.
Vydatnější je ovšem sledovat, co tato popularizace klasiky již provedla s těmi, kdo jí byli vystaveni: s mladými herci-neherci. Představitelka Jarmily Sandra Lehnertová ví své o Máji už díky střední škole: „Na základce jsme všichni uměli tu první větu. Teprve na střední škole jsme se přesně dozvěděli, o čemže báseň je a že nám vlastně na základce zatajili, že šlo o milostný trojúhelník,“ prozradila Vlastě. To tedy měla základku mizernou, když nedošli ani k hrdličce ve třetím verši, a naopak střední školu výtečnou – Mukařovský, Jakobson, Patočka, Červenka a další si jisti nebyli, ale na jedné nejmenované střední škole to vědí přesně: o ten milostný trojúhelník v Máji šlo. Mediálně mnohem vydatnější je ovšem neherec-hercův syn Matěj Stropnický, filmový Vilém. „Vilémův odpor ke konzumerismu se mi líbí,“ prozradil při natáčení redaktorovi Premiéry. Nevíme sice s jistotou, zda mluví o Vilémovi Máchově či o Vilémovi Brabcově, ale v každém případě si můžeme vychutnat bezskrupulózně svazáckou, ideologickou interpretaci: věci světa jsou takové, jaké je vidět chci. Jaká šalba zastřela váš zrak, pane, že jste ten konzumerismus v textu našel? Že bychom už zas byli v normalizačních sedmdesátých letech, kdy jedna literární „vědkyně“ vážně spekulovala o tom, co by asi bylo, kdyby Mácha neumřel a mohl si přečíst Komunistický manifest? Mirce Spáčilové pro MF Dnes vložil zelený rebel do pera ještě sofistikovanější verzi. Poté, co jí Lehnertová sdělí, že Máj přečetla celý a pochopila, „že jde vlastně o milostnou poezii“, vytáhne Stropnický po chlapácku trumf: „Máj se považuje za vrchol milostné lyriky, ale pro mě obsahuje hlavně filozofické a existenciální motivy vzpoury proti konformní společnosti a touhy po svobodě.“ To je, jako kdybych já vůči zeleným vytvořil analogický žvást: Příroda se považuje za užitečnou, ale pro mě obsahuje spoustu odporných tvorů (hadi, žáby, škvoři, sršni, pavouci, paní Kuchtová). I já se bouřím proti tomu, aby tady s námi dál byli.
Filmové ztvárnění Máje, ale hlavně výroky spáchané tvůrci na úkor Máchovy básně, jsou typickým případem zneužití výtvoru, který má silný impaktový potenciál (pachuť z probírání Máje ve škole, danou tím, že tato neproniknutelná „divná“ báseň je vydávána za základ moderní české literatury, si neseme s sebou do života všichni), ale není nijak chráněn před zprzněním v rámci pojmů, na které by slyšela dnešní tržní doba: copyrightově či obecně sdíleným povědomím, že na tohle se nesahá, protože je to neslušné jak šťourání v nose. Já panu Brabcovi taky nechmatám na objektiv kamery, ani se nedožaduju sáhnout si na vnady slečny Lehnertové. On se ovšem od dávných časů zajímavého Krále Ubu vyvinul v režisérskou verzi staříků, kteří rejdili v legendárním bufetu Koruna. Je toto dílečko volné? A jako oni preferovali nedojedené porce velké, preferuje i on klasické fláky. V rozhovorech zmiňuje, že chtěl sdělení ve stylu dunících rockerských kytar. Říkám tedy po punkersku: Brabcův film Máj není pěkný kýč ani sofistikovaný básnivý film, ale zaprděná a upocená nuda. I tu údajnou erotiku přebíjí režisérská onanie. Vono totiž rebelovat anebo natočit pěkný kýč, to se musí umět, a ne jen tak to troubit do světa.
Autor je literární teoretik.