Evidentní kuplety

Co mě hned napoprvé napadá nad sbírkou básní Jiřího Suchého (1931) Kaluž: že jde o poezii v nejprostším smyslu slova čtenářsky přístupnou a přívětivou, čtivou. Postavenou na jasných, vtipných myšlenkových schématech, pohrávající si se zavedenými poetickými proprietami a úzy, všelidsky platnými pocity a představami. Ženy jsou krásné. Muži o nich sní. Z křehkosti zbudou někdy jen střepy a „smutek na duši“. Bar je místo, kam se chodí hřešit. A básník je tam zestárlým pianistou. Případně: naše budovatelská minulost byla potvora, rudý šátek se rýmuje na karbanátek, ovšem mladá pionýrka je „v rozpuku“ a to ji omlouvá. A také: všichni nakonec, vzdor dětinskému kraválu, skončíme v ticha náruči. A vůbec, kdoví, odkud se bere veškerá krása a poezie, odkud přicházejí všechna ta bláhová slova „sázená“ na papír, z nichž vyroste „báseň – ovoce“. Ale krása spolu s poezií jsou tu, jsou to hodnoty evidentní, stejně jako ženy a dívky, a už vtipně a s jiskrou znovu zčechrat tu zřejmost, tu sdílenou evidenci vlastně stačí.

Vánek zavál/ tenhle kravál

Zkrátka: „Co potřebuju?/ Co mi vlastně schází?/ Špetku vesmíru/ A čtyři litry frází…“ Verše Kaluže jsou přiznaně literární, přiznaně vylehčené, deklamativní, inscenované na pomyslném pódiu poezie. Lze tu beztrestně říct: „dívky sladké jako spánek“, „krásná až srdce svíralo se“ či „snad ji vánek někam zavál“. Proč? Protože vše je tu podáno jakoby divadelním gestem, vše tu má hravou potměšilost, a řekne-li se „vánek zavál“, lze se spolehnout na to, že frázi vzápětí shodí (tedy vyzdvihne) rým „tenhle kravál“, že spolu s dávkou šarmantní slovní ekvilibristiky nás básník počastuje i občasným podivuhodným poetistickým nápadem: „Svět je jako neduh oční/ Jenom tma ho vyléčí“. Usvědčující napětí mezi frází, klišé či přepjatou poetičností a všednodenní, „banální“ civilností bylo vždy Suchého podstatným východiskem, úhlem pohledu na svět.

V Kaluži nejde o hlubinný průzkum, ani tu neobjevíme odvrácenou, překvapivou tvář důvěrně známého autora, který tentokrát zkouší niternější a riskantnější formu vyjádření. Což je trochu škoda. Právě to by mě zajímalo. Navíc takzvanou čtivost nebo čtenářskou přívětivost nepovažuji v poezii automaticky za kladné, tím méně za podstatné či nezbytné kvality. Nad Suchého sbírkou jsem však schopen se naladit na „semaforskou“ vlnu – a jsem doma. Jiří Suchý je má „obnošená vesta“, můj hrdina už od dětství a klidně se přiznám k předpojatosti v jeho prospěch.

Písnička porodila báseň

Legendární autor ve svých básních nezapře textaře, komika, kabaretiéra, dramatika.
Celý prostřední oddíl, příznačně nazvaný Písnička porodila báseň, je postavený na básnickém rozvedení několika jeho notoricky známých písňových textů. Dozvíme se víc o osudu „vynálezce korzetu“, zjistíme, kam se poděl „svetr z ostnatýho drátu“ a co přišlo, když roztál sníh na „očích sněhem zavátých“. Tady se textař nejšťastnějším způsobem prolnul s básníkem; zatímco o textaři víme odjakživa, že v hloubi skrývá poetu, Suchý-básník nás parafrázemi sebe sama pro změnu ujistí, že svůj statut básníka nijak nezveličuje a v podstatě se stále jen drží svého původního kopyta.

Samozřejmě ve sbírce najdeme i autorův pověstný jazykový um, hravě myslivý šarm a svěžest, melancholicky sebeironickou bonvivánskou stylizaci. „Ta co má teď v očích krokodýlí slzy/ Tu jsem nejdřív očíh – prokouk jsem ji brzy“. Suchého básně často znějí jako dobrotivě ironické kuplety, dikcí svých pravidelných, lehkonohých veršů zas možná místy připomenou laskavou (a zcela kompetentní) nezvalovsko-edisonskou parodii. A právě ve šněrovačce pravidelných veršů a vtipných rýmů, v textech jakoby váhajících mezi básní a písní, se tu a tam urodí docela zvláštní, nejasné sdělení, proklube se nevážnou skořápkou a začne na nás dorážet pár uhranutě rytmickými spojeními. Skrz původní „kuplet“ se dere na světlo zvláštní básnický song, vědomý si své umělosti, a přece prozrazující cosi hlubšího v pozadí. Třeba v básni Proč, v níž se ve zvláštním poměru mísí sex se smrtí, chmura s neurčitým opojením, stačí říct jen: „Proč slunce zapadá když před chviličkou vyšlo?“ Kompaktní, konkrétní, ale i podivně zneklidňující zkratka vydá za deset vtipných špílců.

Kaluž? Louže

Některé verše sbírky, pravda, hraničí trochu zbytečně s košilatostí. Řekne-li se, že Jeník má „za kloboučkem chloupek z Mařenčina klína“, je to snad vtipné a stále ještě něžné, ale už se tu na nás pomrká­vá na můj vkus moc faunsky. Podobně když se v básni o „krásných“ pionýrských časech praví, že „i skřivan plnil plány/ ve zpěvu nad družstevními lány“, jde o příliš obnošeně zesměšněnou dávnou tendenčnost. Tato satirická poloha mi ostatně sedí v knížce nejméně. Najdeme ji třeba v básni Umění nenávidět, která je demystifikačním výletem do zákulisí představivosti jednoho básníka. Co básnický obraz – to jeho skrytá soukromá pomsta. Msta přízemnímu „panu Obyčejnému“, slečně „Jarmile Lepé“, co básníkovi kdysi nedala, mravokárnému „učiteli Žáčkovi“… Z té básničky na mě začišela doba modelových kunderovských Jaromilů a potřeba se s nimi takzvaně vypořádat mi přišla už hodně vzdálená.

Z opačného konce spektra je však závěrečná báseň Louže. Tady jsou modelovost a inscenační prvek obsaženy už v samotné podstatě ústřední představy kaluže co prapodivného zrcadla. A zároveň nevíme: proč zrovna kaluž, proč zrovna nad ní se máme sklánět, aby zazrcadlila naši tvář? Nemluvě o nejednoznačných výjevech v kaluži spatřených: „Zástup zamračených ranhojičů/ (…)/ stáli tu v zakrvácených kaftanech/ a hlasy naladěnými co nejhlouběji/ zpívali píseň plnou hněvu/ a její melodie zčeřila hladinu kaluže“. Obrazy a asociace to nejsou dvakrát evidentní, a tak si báseň zachovává snově nahodilý i přízračný, zároveň až pitoreskní tón, hravě zkoumavý poetistický esprit, básník se rád nechá nést, kam se kaluži zachce, přičemž inscenovaný, literární charakter básně činí snesitelným i to, že na konci všechny vize zahlédnuté v kaluži dojdou svého explicitního vysvětlení. I to je ostatně podáno teatrickou cestou – totiž ústy samotné louže-věštkyně.

Co mě ale na básni přitahuje nejvíc, je fakt, že kaluž-zrcadlo zvolna vysychá. „Její plocha byla čím dál tím menší/ ale ještě pořád se tam vešla moje tvář“. Údělem kaluže je na pár okamžiků se zalesknout, jednou dvakrát zčeřit hladinu, pak ale tiše zmizet. Zjevená tajemství, vyzrcadlené zástupy vidin ať si hledají nové zrcadlo. Možná se tu hravě a „nad plán“ praví i cosi o podstatě básnictví. „To byla poslední slova tajemné kaluže/ než vyschla docela“.

Autor je básník, literární kritik a hudebník.