Do celoevropské diskuse o ruské intervenci v Gruzii a možnostech reakce Evropské unie na tuto událost přispěl v listu The Guardian 4. září Timothy Garton Ash. „Tuto výzvu může naplnit jen kombinace odstrašení a detente,“ hlásá titulek jeho článku, v němž se ovšem mimořádně kriticky vymezuje vůči politice všech, kteří mají s konfliktem co do činění. Připomíná zprávy reportérů Guardianu, které potvrdily, že v oblastech Jižní Osetie a jejím okolí, které je pod kontrolou ruských sil s nasazenými modrými přilbami, operují polovojenské jednotky, které provádějí etnické čistky. Na tyto aktivity není podle autora Evropa schopná adekvátně zareagovat, i když porušují podmínky míru, které za EU domluvil sám Nicolas Sarkozy. Spojené státy samozřejmě na vývoji nesou také svou vinu, protože nedokázaly dostatečně varovat Tbilisi před její hloupou vojenskou akcí, která ruskou invazi odstartovala, upozorňuje Ash. Ze všech těchto chyb by ale mělo plynout poučení. Podle autora se dá očekávat, že i v budoucnu zůstane Rusko krutou mocností, která bude chtít vytlačit Západ ze sféry svého vlivu, za kterou považuje postsovětský prostor. Nebude se rozpakovat použít násilí, aby ochránila své národní zájmy, „které definuje jako rozšíření ,ochrany‘ milionů Rusů v dalších suverénních státech kolem svých hranic – například na Krymu“. Na tuto výzvu nedokázal dostatečně odpovědět poslední mimořádný summit EU, i když se na něm alespoň podařilo udržet částečné zdání jednoty evropského postoje.
„Možná začíná nový druh Jalty – v totéž městě na Krymu a mnoha dalších, po kterých Matka Rus touží, aby je spravovala podle svého,“ konstatuje Ash. A dodává: „Evropa musí udělat vše, co může, pro Gruzii, včetně viditelné přítomnosti na její půdě. Ale strategicky je možná ještě důležitější udělat co nejvíce pro Ukrajinu, velký a klíčový stát, který (na rozdíl od Gruzie) má stále více méně pod kontrolou své území… EU by měla dát Ukrajině jasnou perspektivu členství. Měla by na území – zvláště v regionech, jako je Krym – dosadit své monitory, úředníky, právníky, bezpečnostní poradce a rozvojové pracovníky,“uzavírá Ash svůj komentář.
Tisk ve Spojených státech se v posledních dnech věnoval především kongresu republikánů a také osobě nové kandidátky na viceprezidentku, Sarah Palinové. Předvolební témata však z jiného úhlu uchopil David McGrath v komentáři ve Washington Post ze 4. září. Autor, který je vysokoškolským pedagogem na univerzitě v Jižní Alabamě, se v článku s názvem Jak říká autor mých projevů… pohoršuje, že zatímco u studentů je opisování a vydávání cizích textů za své vlastní považováno za zločin, u politiků se nad ním nikdo nepozastavuje. Projev, kterým přijala Sarah Palinová svou nominaci, podle něj napsal již týden předtím Matthew Scully pro mužského kandidáta a štáb Palinové ho jen v průběhu 48 hodin před přednesením upravil kandidátce na míru. Ta se pochopitelně nezmínila o tom, kdo je jeho skutečným autorem. A kdy jste naposledy slyšeli nebo viděli, že by byl skutečný autor jmenován při projevu McCaina nebo Obamy?, ptá se řečnicky McGrath. „Psychologové, učitelé psaní či úředníci při přijímacím řízení na vysokou školu, personalisté, ti všichni vědí, že pro zjištění pravdy a charakteru není spolehlivější indikátor než originální, psaný text příslušné osoby. Proč potom, když porovnáváme dva finalisty, kteří soutěží o nejdůležitější post na světě, tolerujeme jejich zamlčování cizího autorství?“ dodává.
V amerických mainstreamových médiích se však i dnes najde místo i na kulturní politiku. A dokonce i na tu zahraniční. Dopisovatelce New York Times Elisabettě Povoledové otiskl deník 3. září článek o soužení italských kulturních institucí. Těm vláda Silvia Berlusconiho škrtla z rozpočtu na následující tři roky 1,3 miliardy dolarů. Z celkové částky současného státního rozpočtu na ministerstvo kultury zbylo jen 0,28 procenta. V Itálii se již patnáct let diskutuje i o možné podpoře kultury ze soukromých zdrojů. Jenže stát nechce nabídnout komerčním sponzorům výměnou žádné úlevy (na rozdíl od USA). Ze státní kasy prý již i tak příliš mnoho peněz mizí kvůli daňovým únikům. Když ale chybí vládní podpora, tak se ani soukromé peníze na kulturu nehrnou. O sponzory však nemají nouzi sportovní odvětví, především pak fotbal, do kterého jde podle citované studie organizace Federculture na 73 procent všech firemních darů.