Privatizace bezpečí a pořádku

Česká republika by měla být nejbezpečnější místo na světě. Hlídá nás totiž přes 42 tisíc státních policistů (což je nejvíce policistů na počet obyvatel v Evropě), přes sedm tisíc strážníků městské a obecní policie, tisíce příslušníků tajných služeb (přesná čísla jsou utajována) a přes padesát tisíc příslušníků soukromých bezpečnostních agentur. Početní síla ale, zdá se, není všechno. A tak jsou pod heslem zvyšování pocitu bezpečí občanů rozšiřovány pravomoci ochránců pořádku, prováděna reforma policie i tajných služeb a zaváděny stále nové technologie, které mají ulehčit dohled na pořádkem ve společnosti. Výsledky těchto opatření ovšem nemohou vzbuzovat pocit uspokojení.

Strach a ohrožení

I Českou republiku poznamenaly světové trendy v oblasti bezpečnosti, které dostaly novou dynamiku po teroristických útocích v New Yorku v září 2001. Podobně jako jinde ve světě zaznamenaly i u nás průzkumy veřejného mínění nárůst pocitu ohrožení a zároveň i ochoty občanů obětovat část svých svobod nebo soukromí ve prospěch bedlivějšího dohledu ze strany státních institucí. Agentura STEM například v říjnu 2001 zjistila, že teroristické útoky určitě očekává 27 procent dotázaných a 48 procent si myslelo, že k nim spíše dojde. Do roku 2007 se obavy poněkud snížily (55 procent možnost útoků připustilo), mezidobí však státní bezpečnostní složky využily k rozšíření svých kompetencí. Patřilo mezi ně například zpřístupnění povinně uchovávaných údajů o telefonické a e-mailové komunikaci pro bezpečnostní složky, nárůst počtu odposlechů, zavedení biometrických pasů, rozšíření mezinárodní výměny osobních informací v rámci spolupráce bezpečnostních složek, umožnění plošného sběru biometrických údajů obyvatel, budování rozsáhlých centralizovaných kamerových systémů ve městech a podobně.

Reforma a kontrola policie

Prováděná opatření však zatím nepřinesla prokazatelný průlom v boji proti aktuálním ohrožením ani větší pocit bezpečí mezi občany. Po svém nástupu do funkce před dvěma lety tedy ministr vnitra Ivan Langer oznámil, že je třeba provést reformu policie i zpravodajských služeb. Reforma zpravodajských služeb zatím ustrnula v meziresortním připomínkovém řízení v podobě věcného návrhu zákona. Ohledně průběhu reformy policie pak ministr Langer letos v lednu ve své zprávě konstatoval, že „policie není pro občany tím, kdo je tady kvůli nim, kdo je má chránit, kdo přesně ví, před jakými ohroženími je má chránit, a kdo zná jejich potřeby a dává neustále najevo ochotu komunikovat, kdo je hrdý na svou práci a vykonává ji zodpovědně a s respektem a na koho je možné se vždy a s důvěrou obrátit. Ve výzkumech veřejného mínění byl v posledních letech zaznamenán poměrně razantní pokles důvěry v policii, která se v různých průzkumech pohybovala okolo 40 % a v roce 2005 byla na vůbec nejnižší úrovni od roku 1989.“ Tomuto vývoji se Langer snaží čelit rozsáhlými investicemi: v roce 2006 uvolnilo ministerstvo vnitra 632 milionů Kč na úpravu více než 500 služeben, v minulém roce obdobnou částku na stejný účel a do roku 2013 to mají být další 4 miliardy. Nakoupeno má být 800 nových policejních vozidel. V rámci reformy začíná být také zaváděn nový systém zpracovávání a vyhodnocování získaných informací, včetně instalace systému elektronických trestních a přestupkových spisů, který je zkoušen od 1. ledna 2008.

Další sada reformních opatření byla přímo spojena se zákonem o policii, který po velkých komplikacích prošel parlamentem a byl vyhlášen ve sbírce zákonů 11. srpna 2008. Některým ministrovým reformním záměrům, zvláště v oblasti reorganizace policie, vyhověl a rozšířil opět také oprávnění bezpečnostních složek. Ty však mohou přinést další komplikace. Verze schválená parlamentem totiž omezila již tak problematickou možnost kontroly policie. Jak přitom upozorňuje i sám ministr, špatná pověst policie u veřejnosti je mimo jiné způsobována neschopností vyšetřovat a stíhat trestné činy policistů včetně korupce. Nově schválený zákon však tuto schopnost policie ještě oslabuje, když ruší dosavadní Inspekci, tedy orgán s pravomocí vyšetřovat trestné činy spáchané policisty, a žádný nový nezavádí. Prohřešky policistů tak budou muset nadále vyšetřovat sami policisté, což je v rozporu s programovým prohlášením vlády. Ministr nyní chce údajně urychleně prosadit zákon o Generální inspekci, která by vyšetřovala trestné činy i dalších bezpečnostních složek, perspektivy tohoto návrhu jsou ale nejasné. Nový zákon také nedokázal položit základ jasné právní úpravy rychle se šířících kamerových systémů; tento nedostatek ministr přislíbil řešit další novelou zákona na ochranu osobních údajů.

Trh s bezpečím

Hlavní diskuse ohledně reformního zákona o policii a jeho doprovodného zákona ovšem byla zaměřena na jiný spor, který dobře charakterizuje další dlouhodobý trend v oblasti bezpečnosti. Je jím spor o to, jaký druh bezpečnosti, komu a za jakých podmínek by měl vlastně garantovat stát, případně obce či soukromé subjekty. V případě zákona o policii se dá demonstrovat na pokusu MV přesunout mimořádné výlohy spojené se zabezpečováním pořádku a ochrany majetku na fotbalových stadionech na organizátory akcí, případně jimi najaté bezpečnostní agentury.

Ty také přejímají čím dál větší úlohu při ochraně soukromého majetku občanů, obchodních center či jiných společností, ale i měst, obcí či státních institucí. Plní přitom někde i úkoly, pro něž byly původně zřizované obecní a místní policie. Zástupci strážníků spolu s představiteli měst a obcí se sice bouřili proti tomu, že je zákon nyní schválený parlamentem připravuje o pravomoc měřit rychlost v obcích radarem (zákroky proti neukázněným řidičům dnes tvoří největší část práce těchto bezpečnostních složek), nebrání se ale tomu přenechat některé ze svých činností soukromému sektoru. Někde tak již dnes do zajišťování veřejného pořádku a bezpečí například nepočítají ochranu majetku obyvatel. Jak řekl v červnu v rozhovoru pro české deníky velitel lounských strážníků Zdeněk Valeš: „Je to věc spíše bezpečnostních agentur. My nemůžeme upřednostňovat hlídání domů, máme hlavní úkoly udržovat veřejný pořádek. V této oblasti jsme hodně vytíženi. Výjimečně by to snad šlo, ale pravidelně určitě ne.“

Neustále rostoucí trh s pocitem bezpečí, kterým podle údajů Radka Zapletala z Unie soukromých bezpečnostních služeb předloni proteklo přes 17 miliard korun, v ČR však dosud nebyl pořádně regulován. Novela schválená současně se zákonem o policii nyní zpřísnila kvalifikační předpoklady (odborné vzdělání či výcvik, zdravotní předpoklady či požadavek bezúhonnosti pro provozovatele), což zřejmě podle očekávání největších hráčů na trhu povede k poklesu počtu firem, které v této oblasti podnikají. Je však otázkou, zda tyto úpravy skutečně přinesou omezení stávající běžné praxe, kdy strážní agentury zaměstnávají načerno či za minimální mzdu často osoby zdravotně či morálně nezpůsobilé.

S případnou reformou policie či profesionalizací a pročištěním trhu bezpečnostních agentur však nezmizí zásadní problémy spojené se zajišťováním pocitu bezpečí občanů a snižováním rizika ohrožení společnosti. Vyvolávají je totiž dvě někdy navzájem protikladné, jindy synergické tendence, z nichž každá zároveň přináší vlastní rizika. Tou první je posilování technických kapacit i pravomocí státních bezpečnostních složek v oblasti plošného sledování celé populace a s nimi spojené nebezpečí jejich zneužití. Tou druhou pak nekontrolovaná privatizace při zajišťování bezpečí a veřejného pořádku, která může vyústit ve vznik dvou nerovnoprávných skupin občanů. Těch, kteří si za ochranu mohou zaplatit, a těch druhých, kteří se jich musí bát.