Skupina dětí a několika dospělých stojí v kruhu. Pohledy prozrazují nejasné očekávání. Vtom se jeden z vedoucích začne rytmicky poťukávat po těle, tanečním krokem vpluje do kruhu a posunky vyzývá k nápodobě. Děti i jejich rodiče rychle pochopí hru a postupně se střídají v kruhu, přicházejí s novými prvky, přidávají hlas a pohyby. S výskoky bujará nálada graduje, všichni pociťují osvobození. Poté se aktivita samovolně zklidňuje a ztišuje. Postupně všichni uléhají na koberec, aby naslouchali, kolika zvuky je tvořeno „ticho“. Jejich pozornost je vedena k vnímání zvuků obvykle nechávaných bez povšimnutí. Pak přicházejí na řadu „nástroje“: plastové lahve, dětské hračky, kuchyňské potřeby... Účastníci jsou vedeni k tomu, aby prozkoumávali zvukové možnosti všedních předmětů – kdo by řekl, že laciná hliníková forma na bábovku zvukem předčí drahé tibetské mísy?! V dalším průběhu se účastníci dělí do menších skupinek, kde společně vytvářejí „kompozice“ pomocí grafických záznamů. Dostávají tak příležitost okusit vlastní tvorbu a okamžitě realizovat své nápady. Obvyklá hudební kritéria jdou přitom stranou – každý zvuk je akceptován. Ukazuje se, že tvořivá schopnost je dána všem. Zároveň tato zkušenost vede k přijetí odlišnosti a rozmanitosti hudebních představ...
Hudebně-výchovný projekt Slyšet jinak vznikl v roce 2001 z iniciativy skladatele Víta Zouhara a pedagoga Jaromíra Synka (PF UP Olomouc) v návaznosti na obdobný rakouský projekt Seppa Gründlera Klangnetze. O dva roky později se k týmu přidali Ivo Medek a Markéta Dvořáková (JAMU Brno) a projekt se rozšířil i o studenty a doktorandy JAMU.
Cílem je aktivovat široce pojímanou hudebnost, zejména pak její tvořivý aspekt. V klasickém pojetí hudební výchovy a nástrojové výuky je hlavní důraz kladen na schopnost reprodukce, na osvojení si určitých dovedností, které umožňují zvládnout hudbu již existující. Dlouhodobé potlačování přirozené tvořivosti vedlo ke vzniku široce rozšířeného mýtu o ukončenosti hudby, která je v obecném povědomí degradována na uzavřený kánon mistrovských a oblíbených děl. Na tomto mýtu stojí celé hudební školství i koncertní život.
Již sedmý rok se snaží iniciátoři projektu Slyšet jinak probořit ochranný val, který byl tímto mýtem vybudován. Zkušenosti získávají na různých stupních, u dětí a mládeže v rozmanitém věku, v různých ročnících základních, středních, vysokých, ale i zvláštních škol. Vytvoření „bezbariérové hudební výchovy“, která nediskriminuje ani žáky méně nadané a vytváří rovnou příležitost pro všechny, která podněcuje kreativitu a rozvíjí představivost, zároveň však učí pozornosti a citlivosti k ostatním, je závažným úkolem, který přesahuje úzké mantinely školního předmětu. Hudební výchova je podle Romana Bergera (viz A2 č. 34/2008) součástí celkového výchovného procesu a jako taková se může podílet i na rozvíjení vlastností, které se netýkají pouze hudby. V Japonsku bývalo zvykem, že se všechny mladé dívky učily hrát na šamisen, přestože se s veřejným vystupováním vůbec nepočítalo. Výchova však byla zárukou, že bude u nich kultivována trpělivost, citlivost a pokora, tedy vlastnosti nezbytné pro manželství.
Zatímco v oblasti výtvarné výchovy proběhl posun k větší otevřenosti a výcviku vizuální vnímavosti už dávno, v hudbě tento proces na nějaké širší bázi ještě nezačal. Přitom rozvíjení tvořivosti by zde bylo třeba více než soli! Že pro děti je hudební tvorba přirozenou potřebou, dokazuje prudce vzrůstající zájem o Dílnu pro nejmladší skladatele, která navazuje na interpretační soutěž Beethovenův Hradec. Potřetí se letos v červnu sešli v Hradci nad Moravicí mladí adepti skladatelského umění, aby tu pod vedením zkušených lektorů pronikali do tajů nejen kompozice tónů, ale i zvuků. Kromě objasňování klasických disciplín, jako třeba harmonie a instrumentace, se jim dostává i zážitků Slyšet jinak. Bez výjimky to bývá iniciační zkušenost – dětská tvorba je totiž pravidelně poznamenána běžným repertoárem a zejména pak hudbou, kterou děti slýchají v televizi. To, že drtivá většina skladbiček připomínala hudbu z Večerníčků, televizních seriálů a reklam a docela klidně by v této konkurenci obstála, není příliš lichotivé pro profesionály, kteří nás touto tvorbou zásobují. Na druhé straně je alarmující, že kýčovitá produkce ovládá prakticky veškerý vysílací čas a zaplňuje hudební osvětí více než neúměrně – vzniká tak dojem, že je „normální“ hudbou.
Nejenže je obecný vkus takto systematicky otupován, ale naprostá nadvláda produkce, která jde „druhým uchem ven“, vede k drastickému snížení úsudku s důsledky postihujícími celou společnost. Nejvyšší čas začít „slyšet jinak“!
Autor je skladatel a pedagog.