Festival v Benátkách, který je vedle Cannes a Berlína nejprestižnějším světovým filmovým festivalem, probíhal letos od 27. 8. do 6. 9. už po šedesáté páté. Uvedení Venkovského učitele Bohdana Slámy však otevřelo otázku, zda mají české filmy světu co říct...
Traduje se historka, že když byli čeští tvůrci před lety na festivalu v Benátkách, přesněji řečeno Saša Gedeon s herci a producenty Návratu idiota, téměř nevylezli ze svého luxusního hotelu. Byli jím natolik očarováni. Na plážích benátského Lida by leckdo podlehl kouzlu paláců, vznášejících se v oblacích, zatímco mezi jejich zdmi se točí počty premiér, nadšenců a nákupů, jako by šlo o čísla v lehkomyslném výherním automatu na peníze – a na mezinárodní filmařskou kariéru.
Po letech byl na festival pozván další snímek z naší produkce, Venkovský učitel Bohdana Slámy, jenž byl uveden v rámci autorské sekce Venice Days – Benátských dnů autorů. Jde o autora výjimečného zejména jednoduchým stylem vyprávění a prostými příběhy obyčejných lidí, které se zdají být opravdovější, nebo přinejmenším nehýří hláškami a nežijí lacinými zvraty té známé laskavé živočišnosti české kinematografie. Sám režisér odešel z města a z uměleckých kruhů snad hledat lepší život pro svou rodinu na vesnici, kde žije pár metrů od rybníka, do jehož okolí byl zasazen i děj Venkovského učitele. Každá kinematografie má svého něžného barbara, samorostlého svéráze, jenž se navrací buď k čisté přírodě, či alespoň ke skalním dramatům natáčeným bez kompromisů. Takovými jsou vedle našeho Slámy například Ital Ermanno Olmi (v Benátkách oceněný za přínos světové kinematografii) či Polák Andrzej Kondratiuk, líčící mj. ve Čtyřech ročních obdobích (1985), uváděných i u nás, každodenní život polské venkovské rodiny.
Svéráz národní kinemtografie?
Čeští filmaři si zatím nadále stěžují, že největší festivalové loterie neuvádějí více našich filmů, jako by nevražily na náš region. Obviňují cizinu z arogance či nedostatku smyslu pro humor. Přitom v programu benátského festivalu najdete třeba filmy z Polska nebo z Maďarska. Co na to říct? V porovnání s letošním filmem ze stejné sekce Venice Days Škrábanec (Rysa) Poláka Michala Rosy, který rozvíjí lustrační drama, táhnoucí se napříč manželskou postelí, nelze nevidět, že produkce ČR nemá většinou k současnému světu co říct. Rysovo komorní drama přibližuje skutečný (i nadčasový) příběh staré učitelky Jadwigy, která z nejednoznačných náznaků nabývá oprávněného podezření, že její manžel Jan byl agentem tajné policie. A co víc, že si ji vzal před čtyřiceti lety ze zištného důvodu, aby donášel na jejího exponovaného otce. Ironií osudu to k ničemu nebylo. Přesto spolu oba nakonec strávili život, zamilovali se, vychovali dceru. Svědomitý pracovník Jan si navíc manželství řádně odpracoval. Stal se úslužným, obětavým mužem, který plnil povinnosti, vařil, uklízel, nosil peníze, staral se, zatímco Jadwiga mohla žít pohodlným životem. Jenže jak se po tolika letech vydat na cestu zpět do temnoty, která nabízí samé nemožné odpovědi; pouhé výčitky, jež by vše zbylé zničily? Nádherně vystavěný příběh zastihuje nalomené postavy na hranici života a smrti, totality a svobody, nenávistného mrazení v zádech či soucitu, aniž by nabízel návod, jak si prokádrovat manželství či postkomunistickou současnost. Před našima očima se znovu a jinak pokládá otázka, co je soukromého i veřejného v našich životech v podmínkách odlišných historických epoch.
Hraný hraný film
Český hraný film si žel podobná dilemata „morálního neklidu“ minulosti, natož současnosti neklade. Během posledního roku jsem mluvil s jistým zkušeným festivalovým dramaturgem, přední českou producentkou a jedním naším novinářem. Shodou okolností všichni vzdychali, jak u nás nelze programovat náročné filmy, jak je není možné točit pro domácí „zkažené“ či zaslepené publikum či jak o takových titulech nemůžete psát do většinových médií.
Na druhé straně se čeští filmaři v době liberalizace podnikání a celkové privatizace kultury upínají k porevolučnímu ideálu úspěšného podnikatele, selfmademana, autora kasovního trháku... A co je nejhorší: aniž bychom tomu doopravdy věřili. Snad proto naše filmy dávkují lidskost, zlobu, dojetí, humor či historickou zkušenost jen v uměřeném množství, jako by šlo o zaručený recept na dobré pivo. Současní čeští tvůrci nezpochybňují samotnou dobu, netestují nové ideály, nepokládají ty nejtěžší otázky. Tohle je náš – a nový – škrábanec: tajemství receptu na malomyslnost.
Slámův film byl ale vybrán do Benátek právě proto, že je jiný, odlišný, že nezapadá mezi tyto recepty na společenský úspěch. Jenže nakonec v něm jde zase jen o odvrácenou stranu naší nešťastné rodiny, o neopětované lásky, jakých najdete na světě tisíce. Že mě nemiluje kluk, holka, že si nerozumím s ostatními. Zřejmě narodit se jako Čech znamená být už dopředu nějak neporozuměn, nevyslyšen. Že je možné utéct do vlastního titěrného azylu, třeba někam k rybníku, a ještě se příjemně vykoupat... Ale upřímně – vystačíme si s něčím takovým věčně?
Autor je redaktor deníku Právo.