Vedoucí delegace Evropské unie Nicolas Sarkozy odsouhlasil hranice, které si Moskva namalovala na Kavkaze. Slíbil ruskému prezidentovi, že se na ně půjde podívat několik set evropských pozorovatelů.
Země Evropské unie od začátku posledního válečného střetu v Gruzii tahaly za kratší konec. Před vypuknutím konfliktu sice chtěly mít v této oblasti jistý vliv. Dodávaly proto (za vydatného přispění České republiky) pochybnému vedení země zbraně. Posílaly tam volební pozorovatele, aby přihlíželi poněkud zmanipulovaným volbám. V říjnu 2006 pak EU a Gruzie podepsaly Akční plán pro Evropské sousedství, který Gruzii otevřel evropské možnosti finanční podpory. Jenže vedení země všechna tato opatření moc nezasáhla. Větší váhu než EU mělo pro ně slovo i vojenské podpora Spojených států a pak samozřejmě hrozby Ruska a jeho podpora separatistickým snahám ve třech autonomních republikách: Jižní Osetii, Abcházii a Adžárii. Rozhodnutí gruzínského vůdce brutálně zaútočit na centrum odboje v jedné z nich Evropu zaskočilo. A všichni pak byli překvapeni z následné ruské vojenské intervence.
Od té doby není překvapením konec. Rusové nejen posílili svou vojenskou přítomnost ve dvou autonomních republikách, ale vtáhli se zhruba osmadvacetitisícovou armádou do Gruzie, zastavili se kousek od hlavního města, začali kontrolovat přístav Poti, ležící asi 20 kilometrů od hranic Abcházie, a spoustu dalších míst. A v té době se hlava země předsedající EU, francouzský prezident Nicolas Sarkozy, rozhodla, že Evropa musí také na mezinárodním poli něco znamenat a musí to ukázat. Vyjednal tedy v rychlosti 12. srpna šestibodovou mírovou dohodu mezi Ruskem a Gruzií, v níž se Rusko zavázalo stáhnout své vojenské síly za linie, které zaujímaly před začátkem konfliktu. Mělo se tak stát do 22. srpna. Pětadvacátého srpna Moskva oznámila, že je stahování ukončeno. Jednotky však ve skutečnosti zůstaly víceméně na místech dosažených v průběhu intervence. Rusko také navíc na konci srpna uznalo „nezávislost“ autonomních republik obsazených jeho vlastními vojáky. A na hlavu evropského vyjednavače se hned snesla kritika. Ponechal totiž v dohodě určitou skulinu, když dovolil, aby obsahovala větu: „Až do doby, kdy budou na místě zavedeny mezinárodní mechanismy, budou jednotky ruských mírových sil provádět bezpečnostní opatření.“
Zvláštní summit EU v odpovědi na ruské porušování dohod na začátku září jednoznačně prohlásil, že odsuzuje jednostranné uznání nezávislosti Abcházie a Jižní Osetie Ruskem. V závěrečném stanovisku také konstatuje, že „vojenské jednotky, které ještě nebyly staženy za linie před vypuknutím nepřátelství, tak musí bez odkladů učinit“.
Zdálo se ale, že na místě se nic podobného neděje, a tak se musel do Moskvy vypravit silný evropský tým. Sarkozy společně s předsedou Evropské komise José Manuelem Barrosou a vysokým představitelem EU pro zahraniční a bezpečnostní politiku Javierem Solanou podstoupili tvrdé mnohahodinové jednání s ruským prezidentem Dmitrijem Medveděvem. A po jeho skončení přišli s dalším překvapením. Ruské síly se prý již opravdu začnou stahovat. Ovšem jen do Jižní Osetie a Abcházie. Přítomnost ruských jednotek v Abcházii a Jižní Osetii je podle ruského ministra zahraničí Sergeje Lavrova „absolutně nutná“ a tyto jednotky tam zůstanou dlouho. Na Ruskem určené hranice Jižní Osetie a Abcházie pošle Evropská unie do 1. října nejméně 200 pozorovatelů. Do Jižní Osetie a Abcházie nebudou mít přístup. A spíše budou mít podle ruského ministra zahraničí Sergeje Lavrova odpovědnost za „neopakování gruzínské agrese“ (proti Jižní Osetii).
I když evropští představitelé i po tomto jednání verbálně odmítali uznání nezávislosti odštěpeneckých republik, „doladěním“ mírového plánu souhlasili s faktickou ruskou anexí. Agentura AP v této souvislosti citovala analytika Sergeje Markova, jehož pozice jsou blízké Kremlu: „Rusko neudělalo žádné ústupky a bylo ve skutečnosti schopné dosáhnout uznání Jižní Osetie a Abcházie… Věci se tak vyvinuly přesně, jak Rusko plánovalo.“
Tento úspěch ruské vojenské taktiky a diplomacie, která donutila Evropskou unii ztratit kvůli Gruzii tvář, pochopitelně děsí i další země sousedící s Ruskem, které se mohou obávat podobných scénářů. Sarkozy proto hned po jednání ohledně Gruzie spěchal na Ukrajinu, kde premiérovi Viktoru Juščenkovi přislíbil, že z evropského pohledu není územní celistvost Ukrajiny nijak zpochybnitelná. Prý ani v posledních rozhovorech s ruským prezidentem Dmitrijem Medveděvem mu „nic nenaznačilo, že by v tom měl být nějaký problém“. Zda si ovšem po podobných slibech mohou ruští sousedé oddechnout, je dost sporné.