Motýl nezahynul

Postavit se na odpor špatné vládě se v zemích, které se hlásí k demokracii, bere jako přirozené lidské právo. A to včetně práva jednat, když oficiální instituce selhávají, i nad rámec zákonů. Ustanovení podobná jako v české ústavě jsou součástí „genetické výbavy“ společenského řádu, který se ustavoval ve vzpourách proti zavedenému, „Bohem danému“ pořádku, v revolucích, kdy se odvaha sáhnout na dosud nedotknutelný majestát držitelů moci nezastavila ani před pomazanými hlavami kutálejícími se na popravištích.

Podělaní Češi?

Můžeme si samozřejmě myslet, že epocha revolucí je za námi. Je dokonce možné si představovat, že oficiální instituce jsou jaksi automaticky schopné zajišťovat optimální fungovaní společnosti. I největší apologet demokratických režimů však stěží může ignorovat vznik ohnisek moci, která se vymykají kontrole. Při ochraně slabých před silnými nejenže zůstává prostor pro rezistenci občanů a jejich sdružování v protestních hnutích, ale naopak se rozšiřuje. Jak přibývá hrozeb, objevují se i nové prostředky k intenzivní výměně informací a efektivnější organizaci odporu. Pro protestní hnutí se otevírá široké pole působnosti: Od lokálních střetů občanské společnosti s místními mafiemi až po úsilí korigovat důsledky globalizace, umožňující nadnárodním korporacím dělat si ze států své služky.

Jsou občané této země schopni klást odpor? Dokážou projevit svou nespokojenost účinnou formou protestu? Dokážou se zorganizovat k efektivní rezistenci?

Topolánkův výrok o Češích, kteří jen nadávají a pak se podělají, vyvolal řadu protestů, ale je vlastně jen vulgárnější variantou celého proudu úvah o české malověrnosti, kdy je neschopnost klást odpor prezentována jako jakási „národní vlastnost“. Pomiňme, že spíše než o výsledek hlubší úvahy jde u premiéra o projev pravicového triumfalismu, pohrdá­ní voliči, které se podařilo obelstít a oni se ani nezmohli na odpor. Je bohužel fakt, že řada kroků vlády, které by jinde vedly k masovým protestům, zde nevyvolala žádné bouřlivější reakce. Na intenzivnější nátlakové akce se nezmohli odboráři (ač se hovořilo i o generální stávce), větší ohlas nevyvolala ani výzva k občanské neposlušnosti proti poplatkům ve zdravotnictví (alespoň jak se zatím zdá). Dostalo se tedy úvahám o české připosranosti dalšího potvrzujícího argumentu?

Než se pokusím o odpověď, dovolím si menší historizující a osobní reminiscenci.

Především: „národní povaha“ je mýtus. Češi jako národ Švejků a podobné výroky jsou účelovými konstrukty zhrzených manipulátorů, zklamaných, že se lidé nechovají tak, jak by si oni přáli. Spíše než kde jinde tu platí, že „pozorování odráží postoj pozorovatele“. Nebýt tendenční manipulace s fakty, dezinterpretace významu událostí a přepisování historie, včetně té nedávné, nebylo by možné tvrzení podobné onomu premiérovu vůbec vynášet, aniž by vedlo k zesměšnění autora.

Dovolím si oponovat takovým názorům na základě své osobní zkušenosti a věřím, že ji sdílím s mnoha dalšími. Bohužel stále sofistikovanější metody manipulace umožňují alespoň částečně vsugerovat lidem pokřivený obraz reality. Naštěstí ne všichni jsou ochotni nechat si vymýt mozky a vzít autentické vzpomínky.

Když se hroutí idoly

Podrobiví, pasivně přijímající svůj osud jsou lidé, kterým byla vštípena úcta k autoritám. Nejlépe k vítězícím velikánům – čím drtivěji smetli své protivníky, tím jsme ochotnější sklánět se před jejich velikostí a méně o nich pochybovat. Ale co když je autorita odhalena jako falešná, když se uctívané idoly hroutí? Pak se začnou ve společnosti dít věci. Poučení manipulátoři dneška už si umějí poradit – zahltit masy záplavou stále nových náhražkových pseudoidolů. Ne vždy se to ale dařilo.

Z nejútlejšího dětství mi zbylo jen pár vzpomínek. Jednou z nejsilnějších je, když mě otec zavedl na Letenské pláni v Praze pod Stalinův pomník. Drtivá obludnost titánských kolosů, hrozících rozdrtit malého človíčka, mě pak ještě dlouho strašila ve snech. Stržení pomníku se stalo symbolem nové éry. Nebyl to jen pád jednoho kultu, ale otřesení důvěry v autority vůbec. Stalin přece nebyl jen idolem bolševiků, s respektem ho přijímaly významné osobnosti Západu. Pád jedné takto velké autority zpochybnil i všechny ostatní.

S počátkem šedesátých let začalo odhalování zhovadilosti a zvěrstev stalinismu, brzděné, ale neodvratné. Byli předčasně propouštěni údajní nepřátelé společnosti, navzdory držitelům moci se prosazovala větší otevřenost. Atmosféra kritičnosti, spolé­hání na vlastní úsudek víc než na pokorné uctívání Velkých Pravd zasáhla celou společnost. Nejzjevnějším projevem byla přímo exploze tvořivosti. Literatura, film, divadlo dokázaly najednou nabídnout kritickou reflexi postavení člověka ve společnosti.

Ale nebyla to jen záležitost nějakých intelektuálních elit. Duch tvořivosti, ostré kritičnosti, ale současně optimismu, pozitivních očekávání se šířil zejména mezi mladou generací. Nadšení amatéři zakládali divadla malých forem (Semafor byl jen jedním z mnoha), bigbeatové hudební skupiny, pro něž byl už sám druh hudby formou protestu a koncert politickou demonstrací, vznikaly i v těch nejzapadlejších koutech republiky. Ožívaly nejrůznější formy sdružování a spolčování. Pocit sounáležitosti s obcí, s pracovním kolektivem v řadě případů nebyl jen předstíraný, ale obnovoval se i u těch, co se mohli po právu počítat mezi nejvíce ukřivděné – vyvlastněných zemědělců a živnostníků. Družstva – výrobní, zemědělská, stavební, spotřebitelská – nebyla pouhým bolševickým výmyslem, ale navazovala na tradici českého družstevnictví.

S tímto oživujícím proudem stále více kontrastovala zkostnatělost stárnoucího vedení státostrany. Příznačný pro tuto dobu je až kultovní a módní zájem o Franze Kafku a existencialismus. Zjištění, že pocity odcizení a zhnusení z absurdnosti světa, drtícího jednotlivce, nezpůsobuje pouze naše momentální situace, mělo pro řadu z nás spíše povzbudivý účinek – nejsme v tom sami, s podobnými problémy se potýkají i ostatní, a dokážeme-li překonat bariéry, jež nás rozdělují, získáme větší šanci nalézt řešení.

Jak se rodí rebel

Vyvrcholením tohoto trendu bylo období známé jako Pražské jaro, obrodný proces či krizová léta 1968–69. Nebyla to žádná shora řízená „kulturní revoluce“, ale spontánní, živelný proces s otevřeným koncem. Rozhodně ho nelze redukovat na bláhový pokus hrstky komunistických intelektuálů reformovat nereformovatelné, jak se o to snaží dnešní přepisovači dějin. Že bouřit se je správné, nám nemusel říkat žádný Velký kormidelník.

Jak prožívala to období má generace, mohu demonstrovat na vlastním příkladu. V sedmašedesátém roce mi bylo patnáct, s rodiči jsme žili na malém moravském městě. Hodně jsem v té době četl. Pravidelně jsem sledoval Literárky a Sešity pro mladou literaturu. Soudobou českou literaturu jsem přímo hltal. Škvoreckého Zbabělci, Kunderův Žert a Směšné lásky, Vaculíkova Sekyra... Knížky mě ovlivnily více než přísná rodičovská výchova. Když jsem se pak z denního tisku dozvěděl, že mí oblíbení autoři se na IV. sjezdu Svazu čs. spisovatelů odhalili jako renegáti a nepřátelé společnosti, bylo to něco tak absurdního, že se tomu prostě nedalo věřit. Rozprášení Svazu spisovatelů a redakce Literárních novin pak nešlo vnímat jinak než jako akt mocenské zvůle.

Když jsem po prázdninách nastoupil na gymnázium (tehdy se to jmenovalo Střední všeobecně vzdělávací škola), profesorka češtiny mi neprozřetelně zadala referát na téma: Co mě zaujalo v české literatuře. Z referátu literárního se stal politický a já dostal cejch rebela. Ne, že bych se tomu bránil. Spolu s kamarádem jsme na pokus vedení školy o ustavení jakýchsi studentských pořádkových hlídek, které měly denuncovat své kolegy, reagovali manifestem, který začínal slovy „Pryč s formálnostmi a nesmysly“ a končil výzvou „Svou svobodu nedáme“. Protože shodou okolností v té době proběhly známé „strahovské události“ – pochod studentů Prahou, který vzhledem k brutálnímu zákroku policie dostal nečekaně dramatický politický rozměr, jevili jsme se zřejmě některým profesorům jako součást širšího spiknutí. Výsledkem bylo podmínečné vyloučení ze školy a trojka z chování hned v prvním pololetí. Nenechali jsme se ale zdeptat a jako reakci jsme založili dramatický kroužek a začali nacvičovat satiru na středoškolské poměry podle hry Ivana Vyskočila „O rodný ranč čili Padni, padouchu“. Mé definitivní vyloučení bylo na spadnutí, pak ale přišlo jaro 1968.

„Ať vláda věcí tvých se k tobě navrátí“

Vykladači českých dějin mají tendenci zdůrazňovat úlohu Slova čili intelektuálů, konkrétně pak literátů jako hybatelů dějin. Do určité míry je to optický klam. Psané slovo se jeví jako nejsnáze uchopitelný doklad o dění, jako prvotní informace uvádějící do pohybu běh událostí. Informace je ale nutné proměnit na sociální energii, která motivuje jednotlivce a skupiny k rozhodnutí a jednání. Taková proměna je ale možná, jen když souzní s již existující zkušeností a potřebou. Tu může pomoci lépe reflektovat, upřesnit, nikoliv však vytvořit z ničeho. Pokud v dostatečně velké, „kritické mase“ neexistuje silná potřeba, byť i jen intuitivně pociťovaná, informace intelektuálem sebelépe zpracovaná zapadne.

Pražské jaro neodstartovala žádná plamenná výzva spisovatelů či kohokoli jiného. Neorganizovalo jej ani stranické a státní vedení. Bez tlaku zdola by usnesení ÚV KSČ zůstala jen další snůškou frází. S určitou mírou nadsázky je možno říci, že nejvýznamnějším přínosem Dubčeka a jeho kolegů k obrodnému procesu byla jejich slabost. Vedení strany a státu se velmi rychle dostalo do vleku událostí a tak tomu zůstalo až do konce jejich dnů...

To, co se po zrušení cenzury rozpoutalo, byl skutečně obrodný proces. Ožívaly nejrůznější formy dialogu a sdružování ke společným aktivitám. Obnovovala se pluralita. Bylo možné prosazovat prakticky libovolné myšlenky a také se k jejich prosazování sdružovat a organizovat. Do celospolečenského dialogu se zapojily skutečně všechny vrstvy a skupiny obyvatel. Prakticky nikdo nepožadoval restauraci kapitalismu, naopak diskuse se soustředila na hledání takových forem společenských vztahů, které by zajišťovaly co nejrovnoprávnější přístup všem. S oslabením centrální moci přibývalo samosprávných prvků ve všech sférách života. Celý národ ovládla atmosféra solidarity a pozitivních očekávání. Klesla kriminalita a stoupla produktivita práce i navzdory tomu, že v začasto hektické atmosféře doby se pracoviště měnila v debatní kroužky.

Kdy ani tanky nestačí

V noci z 20. na 21. srpna vtrhly do Československa armády Varšavské smlouvy. Ještě téže noci byli zatčeni vedoucí představitelé. Potud šlo vše podle plánu. Pak už se ale okupantům nedařilo téměř nic. Skupina kolaborujících čelných funkcionářů, kteří měli po dohodě s Moskvou vystoupit jako tzv. dělnicko-rolnická vláda, ovládnout média a převzít správu celé země, zjistila, že prakticky nikdo neposlouchá jejich příkazy. Na odpor se postavili řadoví pracovníci v podstatě všech institucí – dokonce i bezpečnosti a armády.

Ráno 21. srpna mě probudily dramatické hlasy z rádia: „Tanky a vojáci postupují směrem k budově rozhlasu... lidé se jim stavějí do cesty – teď začal jeden hořet… nevíme, jak dlouho ještě budeme moci pokračovat ve vysílání…“ Vzpomínám, jak jsem si ještě rozespalý říkal: Nějaká rozhlasová hra o Pražském povstání z května 1945? Ale to je přece blbost, takhle brzy ráno se takové věci nevysílají! – Větší část tohoto i následujícího dne jsem prožil v davu, který obklopil ruské tanky a obrněné transportéry před branami kasáren. Vojáci zdejší posádky nevpustili okupační jednotky dovnitř. Bylo vidět, že ty s takovou situací nepočítaly, velení nevědělo, jak reagovat. Nikdy nezapomenu tu zvláštní směs zoufalství a zuřivosti, sdílenou s davem kolem sebe. Byly to chvíle, kdy člověk byl schopen se vrhnout holýma rukama proti ostře nabitým samopalům a kulometům. Vzpomínám, jakým povzbuzením pro nás bylo pokračující vysílání svobodného rozhlasu a mimořádná vydání novin, z nichž jsme se dozvídali, že stejně reagují lidé po celé zemi.

Navzdory úsilí okupačních jednotek se nepodařilo zastavit proud zpráv. Vzájemná informovanost sjednotila lidi po celé zemi ve společném odporu. Impozantním potvrzením byla prakticky stoprocentní účast na výstražné generální stávce. Okupantům se nepodařilo ani zabránit mimořádnému sjezdu KSČ, přestože s tímto cílem bylo zvoleno načasování vpádu. Pod ochranou dělníků, skrytý v ohromném areálu vysočanského ČKD, mohl sjezd proběhnout a připojit se k celonárodnímu odporu. Byla to hvězdná hodina komunistické strany, už nikdy nepřekonaná.

Díky tomu všemu mohl ještě další měsíce pokračovat tzv. obrodný proces jako vyčerpávající zápas mezi pomalým utahováním šroubů a opakovaně se vzdouvajícími vlnami odporu. Stávky na školách na podzim 1968, milion lidí v ulicích v den pohřbu Jana Palacha, spontánní demonstrace po vítězství v hokejových zápasech zjara 1969, mrtví při násilně rozprášených demonstracích k prvnímu výročí okupace v srpnu 1969 atd. dokazovali, že odpor přetrvává i navzdory selhání podstatné části tzv. vůdčích osobností...

Deset dní anarchie

Doba mezi 21. srpnem a navrácením tzv. Dubčekova vedení byla naprosto jedinečným obdobím v dějinách nejen naší země. Bohužel nedoceněným. Ostatně není ani příliš divu. Po těch, kdo uvažují v klasických autoritářských schématech, to těžko můžeme žádat. Snad nebude znít jako příliš troufalé srovnání s Pařížskou komunou 1871, samozřejmě odlišné co do počtu obětí a délky trvání, ale analogické sjednocujícím odporem proti vnějšímu nepříteli, kdy selhání vládnoucích elit dokázala efektivně nahradit spontánní sebeorganizace zdola. Při všech rozdílech daných odlišným dobovým kontextem jsou tu paralely, které by zasloužily důkladnější analýzu. Zde můžeme jen letmo zmínit některé specifické aspekty událostí těchto deseti dnů otřásajících zažitými představami, že společnost se neobejde bez vlády, bez řídících elit a center moci.

Rozhodující úlohu sehrálo udržení informačních toků. Rozptýlená náhradní pracoviště médií, alternativní komunikační kanály (např. síť vysílaček dali k dispozici řadoví příslušníci ozbrojených složek), zapojení tisíců dobrovolníků do podpůrných aktivit, distribuce tiskovin a dalších forem zprostředkování informací, vtipné improvizace ztěžující odhalení (např. využití vedení pražských tramvají coby antény rozhlasového vysílače jako způsob, jak znemožnit zaměření) atd.

Celá tato impozantní informační a koordinační síť neměla žádné řídící centrum, žádné předem připravené plány a organizační struktury. Vše bylo výsledkem spontánní sebeorganizace, což paradoxně umožnilo internování nejvyšších představitelů. Stávající hierarchická pyramida moci byla odříznutím špičky ochromena. Paralýza se okamžitě rozšířila odshora dolů a většina nomenklaturních kádrů – funkcionářů na vyšších úrovních nevěděla, co dělat. Vzedmutá vlna spontánního odporu je zaskočila, médii šířené informace o zrádcích a kolaborantech měly odstrašující účinek.

Navzdory všemu očekávání nedošlo k ochromení zásobování, dodávek energií atd. ani žádné jiné z podstatných funkcí života společnosti, přestože centrální orgány vesměs rezignovaly na jakékoliv zásahy. Vše fungovalo díky až nečekaně zodpovědnému přístupu tzv. obyčejných lidí. A to za situace, kdy i samotný pohyb po veřejných komunikacích, ohrožovaných kolonami „spřátelených“ armád, představoval značné riziko.

Formování alternativních samosprávných struktur přerušil návrat Dubčeka a spol. a většina lidí opět podlehla „kouzlu“ autorit, které údajně vědí vše lépe. Ze strany Moskvy to byl chytrý tah – i když zřejmě původně spoléhali na skupinu otevřených kolaborantů a plánovali zásadní zvrat, pružně se přeorientovali na postupnou, plíživou manipulaci, usnadněnou zlomenými „představiteli Pražského jara“. Jejich slabost, která na počátku sehrála pozitivní roli a umožnila odstartování obrodného procesu, teď byla využita k jeho zlikvidování.

Kde chybí vize

Další vzepětí protestních hnutí přinesla v druhé polovině osmdesátých let perestrojka. Proces postupně stále otevřeněji projevované nespokojenosti zasáhl celou společnost. Názorně to ukázala masová účast na demonstracích „Palachova týdne“ v lednu 1989. Establishment reagoval přitvrzením represí, ale i ústupky. Jedním z méně známých, přesto typických, byla určitá vstřícnost oficiálních orgánů vůči oživenému romskému hnutí. Připravované dokumenty poskytovaly Romům srovnatelné, ne-li lepší šance na prosazení svébytnosti a autonomie, než se připouští dnes.

I „sametová revoluce“ přinesla spontánní vzedmutí angažovanosti zdola. Dodnes nedostatečně reflektovaná je historie nejen občanských fór, ale zejména stávkových výborů. Neplánovitě vzniklá informační a koordinační síť snese v určitých směrech srovnání s děním v období, které je v tomto textu pojmenováno jako „deset dní anarchie“. Stávkové výbory nezůstaly jen u zorganizování generální stávky, ale ještě po řadu týdnů jako „Celostátní sdružení stávkových výborů“ bylo do jisté míry rovnocenným partnerem Občanského fóra. Existuje například celá řada „společných prohlášení OF a CSSV“ z nejkritičtějších dnů po 17. listopadu. Rychle se formujícím „novým strukturám“ dalo dost práce toto autentické hnutí zpacifikovat. Nikoli náhodou byli jeho nejaktivnější členové cejchováni jako „anarchosyndikalisté“.

Byla to právě pozitivní očekávání navazující na osmašedesátý rok, která dostala do ulic statisícové zástupy. Jak se tato očekávání postupně rozplývala, ochabovala i ochota lidí vyjít znovu do ulic. Jestliže se objeví v alespoň trochu výraznější podobě, stoupne i zájem lidí opět se angažovat. Na příkladu vývoje dění kolem výzvy „Děkujeme, odejděte“ je vidět mobilizující účinek možné změny, ale rovněž tak na rozpad hnutí v momentě, kdy se ukáže, že „vůdcové“ opět vklouzli do starých kolejí autoritářské manipulace.

Buďme ale spravedliví. Ne všechny „vůdčí osobnosti“ jsou pouhými mocichtivými manipulátory. Svou roli tu často hraje strach ze spontánní aktivity mas, které by se mohly „vymknout zpod kontroly“, „přerůst nám přes hlavu“ a způsobit jakési temné „nedozírné následky“. Takovéto a podobné fráze se znovu a znovu objevují ve všech zmiňovaných obdobích.

Ať už to vnímáme jako dobrou zprávu či nebezpečnou zvěst, faktem je, že ohromný potenciál masového hnutí, které může získat nečekanou dynamiku a sílu, tu stále je. Co chybí, je jasná vize spojená s pozitivními očekáváními. Na deficitu v tomto směru stagnuje i jinak perspektivní alterglobalizační hnutí.

Autor je dlouholetý aktivista sociálních hnutí.