Můj mlhavý osud v cizím textu

Chci psát o důležitosti četby, a nadto o důležitosti četby poezie, ale přiznám se, že už teď se svého záměru lekám. Otázky, které mi přicházejí na mysl, znějí poněkud dryáčnicky. Proč číst básně? Je toho vůbec zapotřebí? Ale aby nedošlo k omylu, takto se neptám ani tak já, spíš naslouchám hlasům v povětří doby.

Dnes se totiž zdá, že číst poezii zapotřebí není. Poezie se zdá být pomalu potápějící se Atlantidou, z níž je možné vnímat už jen poslední majáky, které však zhasnou vzápětí. Poezii čtou většinou jen sami autoři, ostatní čtenáře nechává lhostejnými. Proč tedy uvažovat nad tím, jaký má význam její četba? Kdo chce, ten si ji najde, nebo lépe řečeno v jejím čtenáři musí už od začátku ležet jakýsi skrytý zárodek ochoty ji číst, zárodek, který se v budoucnu rozvine anebo zplaní; ostatní se o ni nemusejí zajímat, protože dnes přece mají mnohé jiné možnosti zakoušet vlastní prožívání či estetickou rozkoš. Poezii nemusejí číst všichni.

Vstaň. Čti a mluv

Byla by ale škoda spokojit se s tímto konstatováním. Schopnost vnímat skutečnost je podmíněna četbou. Okolní realitu pojímáme smysly, ale jestliže ji reflektujeme, musíme se uchýlit k jazyku. Jakmile máme třebas jen náhodnému turistovi popsat cestu po městě, zjistíme, že okolní svět nám bezděčně uniká mezi prsty. Neznámý člověk totiž nedisponuje soustavou jevů, které jsme už přirozeně absorbovali a pokládáme je za samozřejmé. Abychom naši zkušenost se světem mohli hodnověrně uchopit, musíme ji pomocí jazyka vytvořit vlastně znovu. Jazyk je nenahraditelným prostředníkem mezi námi a jevovým světem, jazyk je tavicím kotlem, ve kterém se spájí náš vnitřní svět a skutečnost.

Čím více budeme obeznámeni s různými jazykovými projevy a vrstvami, včetně té nejkomplexnější – literární –, tím lépe budeme uzpůsobeni uchopovat fenomény okolního světa, ba dokonce lze říct, že čím více budeme mít zkušenost s četbou poezie, která je podstatným rezervoárem všech myslitelných emocionálních stavů i myšlenkových pochodů, tím snadnější pro nás bude tyto zásoby vstřebávat do svého rejstříku vyjadřování, cítění a myšlení, a okolní svět tím naroste do šíře, protože pojednou budeme disponovat více odstíněným rejstříkem možných pojmenování a vyjádření.

Je to podobné jako s procvičováním prstokladu na zobcové flétně. Pravidelné nejspíš povede k tomu, že po čase třeba i něco zahrajeme. Čtením poezie sice nezískáme nic podobně zřetelného a uchopitelného, ale možná si začneme víc všímat věcí v sobě a kolem sebe. Četba poezie čerpá z jiných zdrojů myšlení a psychiky než například schopnost řešit matematické úlohy nebo schopnost vyznat se v podvojném účetnictví, nicméně jsem přesvědčen o tom, že budeme-li nuceni napínat duch i pozornost jiným směrem, než je obvyklé, může četba poezie příznivě působit i na intelektuální složku osobnosti.

Léčivá nesrozumitelnost

Poezie se snaží především komunikovat, ale zvláštním rysem této komunikace je, že neprobíhá na úrovni nejvyšší možné sdělnosti, jak ji známe a požadujeme například v obyčejném rozhovoru. Zdá se to být spíš naopak. Poezie jako by užívala toho nejméně srozumitelného kódu a způsobu řeči, který si lze v komunikaci představit – šifry, a z toho pramení neporozumění a rozpaky, kdy má mnoho čtenářů, kteří poezii nečtou soustavně, dojem, že slova a obrazy básně jsou pro ně naprosto cizí a jejich život či vnitřní svět s nimi nemá nic společného, že báseň je hliněná tabulka plná hieroglyfů, k nimž nemají slovník.

Odtud plyne předsudek, že nesrozumitelnost je základní vlastností poezie. Těžko vyvracet takový dojem, protože do jisté míry tomu tak opravdu je. Záleží však, o jakém typu poezie vlastně mluvíme. Mélická, zpěvná lyrika v metricky pravidelných verších zakončených rýmy se s touto překážkou bude potýkat méně častěji než například symbolistická či surrealistická báseň ve volném verši, protože tento druh lyriky pracuje s určitou soustavou bezprostředních pocitů vlastních každému člověku, nadto zdůrazněnou výraznou rytmickou organizací slovního materiálu odlišnou od běžné řeči. Jak píše v Dějinách volného verše Miroslav Červenka: pravidelná metrika a rýmová schémata dávají čtenáři zřetelnou informaci, že se jedná o zvláštní typ jazykové promluvy a jeho vnímání a očekávání je tomu přizpůsobeno.

Je to rozbité, díky bohu

V případě básně, která takto výraznou jazykovou stylizaci nevyužívá, je jasné, že ukazatelů, jichž se potenciální čtenář může zachytit, bude méně. Snad by se dala použít analogie s moderní vážnou hudbou. Zatímco Mozarta či Bacha může kterýkoliv posluchač ještě vnímat se značnou mírou bezprostřednosti, u Schönberga s jeho dodekafonií bude potřebovat jisté penzum obeznámenosti s historickým vývojem vážné hudby, aby své cítění mohl lépe zacílit a odemknout je tak ve správném klíči.

Jako každá analogie je však i tato pouze výchozím a nepřesným přiblížením určité situace, a to, co se jí snažím říci, by se snad dalo lépe sdělit parafrází slov Ezry Pounda z eseje Ohlédnutí. Zkrátka a dobře čtenář moderní poezie, aby plně docenil její vlastnosti i působení, musí pro to – stejně jako člověk, jehož zajímá moderní vážná hudba – také cosi udělat. Přinejmenším načíst určitou řadu básníků, aby získal povědomí o podobě, již psaná poezie v minulém století dosáhla; aby byl obeznámen s určitými vyjadřovacími znaky, které mu pomohou moderní poezii lépe uchopit. Stejně jako moderní vážná hudba i soudobá poezie vykročila od bezprostředního citového působení a rytmicky přísně stylizovaného tvaru směrem k útvarům rozbitějším, komplikovanějším a působícím méně bezprostředně, než jak tomu bývalo ve stoletích předchozích. Důležité je ale upozornit, že výše uvedené tvrzení samozřejmě neplatí v absolutní míře. Zpěvná lyrika se nikdy neztratila z viditelného území moderní poezie, vzniká dál vedle poezie, která využívá jiných prostředků.

Báseň jako kapsle – či čočka

Možností, jak přistupovat k poezii, je nepřeberné množství, rád bych poukázal na přístupy dva, které se mi jeví jako příznačné. Jeden z nich by se s brutálním zjednodušením dal nazvat přístupem naivistickým (což není mí­něno jakkoli pejorativně). V rámci tohoto přístupu od poezie především očekávám, že báseň bude tlumočit a zaznamenávat citová hnutí svého autora a že já během četby budu s těmito city vlastně obcovat. Působivost básní potom pro mě poroste v přímé úměře s mírou bezprostřednosti, kterou se básníkovi podaří do mne přelít. Jinými slovy: čím víc bezprostředně vyjádřených pocitů naleznu v básni, tím víc na mne bude působit. Poezie pak pro mne bude především seismografem nejrůznějších škál citové exaltace.

Druhý přístup k poezii už tolik nepracuje s požadavkem na citovou bezprostřednost, uloženou do básně jako do nějaké kapsle, nýbrž poezii pojímá spíš jako prostředek k poznávání života a světa. Mohl by se třeba nazvat přístupem fenomenologickým, ale raději bych v tomto případě volil přídomek pozorovatelský. V rámci takového pojetí je pro mne básník důsledným pozorovatelem svého duševního života i okolního světa, a o svá pozorování a záznamy se s čtenáři jednoduše dělí, protože má za to, že taková pozorování by mohla být zajímavá i pro někoho dalšího. Tento přístup k poezii je sice dnes brán jako právoplatný, přesto se mi zdá, že v obrazu básnictví, který u nás na veřejnosti přetrvává, je poněkud upozaděn.

Básník-pozorovatel komunikuje s určitými složkami či silami, jež jsou v něm skrytě přítomny, ale on o nich nemá zřetelnou a jasnou představu. Potřebuje se dobrat nejasných indicií v sobě, jež intuitivně chápe jako důležité. To, co pak takový básník vnímá z okolní reality a světa, je mu významným partnerem; ono stínové divadlo odehrávající se na vnitřní scéně jeho mysli se totiž často aktivuje právě nárazem o tu nejobyčejnější skutečnost. Bylo by ale poněkud zavádějící přepokládat, že básnění je jen jistou obdobou procesu individuace, jak ho chápal Jung, tj. procesu vedoucího k nalezení bytostného já. Takovým cílům a zájmům se básnictví oddává jen zpola. Je-li básník důsledně pozorný ke svým psychickým hnutím, bude to mít samozřejmě na jeho celkový život vliv.

Poezie patří k uměleckým disciplínám, jsou jí vlastní jisté řemeslné náležitosti, o nichž čtenář nemusí vědět nic, stačí, že na něj působí. Estetické potěšení ze souhry zvlášť objevných obrazů, metafor či rytmu je stejně podstatné jako uvědomění, že poezie má co dělat s ponorem do určitých vrstev vědomí, které nebývají běžně dostupné. Báseň však bude hodnocena především podle kritérií estetických. Prizma, které umožní, že se z básně můžeme těšit i my, leží v jejích estetických kvalitách, v originálním a neotřelém jazyce, obraznosti, metaforice či rytmu.

Je problematické pohybovat se mezi těmito dvěma aspekty poezie, protože jeden jako by měl tendenci vytlačovat druhý. Myslím, že čtenář, zaujatý především zakoušením estetické rozkoše z básnického textu, bude nazírat na fenomenologický aspekt poezie spíše zdrženlivě, a naopak. Ten, pro koho je poezie především průzkumem různých úrovní vědomí a nasloucháním souvztažností mezi vlastním duševním nitrem a vnějším světem, bude možná na onen literárně estetický aspekt hledět jako na cosi v podstatě bezvýznamného, bude jej brát jako složku, která může a nemusí být přítomna.

Překotná energie a nesnesitelný neklid

V básni je vždy přirozeně přítomen duchovní náboj, který je však převoditelný a sdělitelný jen skrze jazyk. Záleží na básníkovi, zda své prožitky dokáže na papíře rekonstruovat takovým způsobem, že stav předcházející básni i stav posléze se v ní rozvíjející přivodí dalším lidem. Okamžik zrodu básně je stavem silného emocionálního vzrušení, kdy se z nejasného prostoru uvnitř básníkovy mysli začínají nořit slova či obrazy, které pro něj mají krajní přitažlivost. Jsou to znaky nabité jakousi překotnou energií, proto jim autor musí ve svém uvažování začít kvapně vyklízet místo, jinak by neklid byl příliš nesnesitelným. Tyto vzkazy se potom snaží uchopit slovně, zapsat je, přetlumočit jejich nediferencovanou, naráz působící intenzitu do slovního vyjádření.

Slova básníka si potom do jisté míry překládáme prizmatem našeho já, ale dosud neurčité představy o různých fenoménech a citových hnutích dostávají tímto procesem poprvé jméno a teprve nyní jsou pro nás doopravdy stvořeny. Básníkova osobnost se svým způsobem zrcadlí v osobnosti naší. Jeho ojedinělé vidění do jisté míry plyne do nás, a my vnímáme svět jeho pozornýma očima. To přísně soukromé v nás během četby básně vychází ze své nevědomé ulity a objektivizuje se skrze sensibilitu jiného člověka. Ve chvíli, kdy takové setkání s básní nastane, překročili jsme Rubikon, a nikdo shůry už nám nemusí vtloukat do hlavy a dlouze vysvětlovat, proč máme poezii číst. Víme to a cítíme už velmi dobře sami. Setkání s básní se podobá stavu, kdy pomine tma a světlo oživuje jednotlivá barevná spektra. Náš mlhavý a neurčitý vnitřní život dostává v cizím textu poprvé konkrétnější obrysy. Našemu dosud málo rozlišenému nitru se dostává konkrétních nosičů, na kterých můžeme lépe uchytit svůj citový život.

Napadá mne ovšem, že krom racionálních důvodů, které jsem se pokusil letmo zmínit, to nejdůležitější tak snadno pojmenovat nelze, alespoň ne v přísně racionálním klíči. Ať už čteme Villonovu baladu nebo Kabešovy slovní textury, chceme, aby na nás báseň především působila, chceme ji absorbovat, učinit ji naším tělem. Zda v nás bude otvírat emocionální stavy či nás bude ponoukat k vyplavování vlastních intimních obrazů, je svým způsobem lhostejné. K četbě poezie nelze přistupovat takto didakticky, jak jsem to nyní činil já. Když zapomenu na všechny své výše uvedené důvody, proč poezii číst, a dovolím si parafrázovat Nezvalova slova z dávné Surrealistické hry, bude možná zřejmější, co vlastně četba poezie přináší. Proč číst poezii? Pro křik ze sna. Pro klíč k dětství. Pro klíčovou dírku k noci. Pro hlavu rozbitou o pelest. Pro strašidla v pytli. Pro zavřenou knihu vysoko na skříni. Pro tajemství děravé židle.

Autor píše básně a příležitostně recenzuje knihy jiných básníků.