Posedlost malbou

U tak plodného autora, jakým Michael Rittstein bezesporu je (podle vlastních slov namaloval dosud více než 1700 obrazů), není jistě lehké sestavit vyčerpávající reprezentativní kolekci akcentující veškerá tvůrčí období a významná „zlomová“ díla. Výsledná instalace, možná překvapivě poněkud „řídká“, nabízí v chronologickém sledu vývoj mimořádné cesty. Přesto zde nechybí, až na výjimky, žádné známé či podstatné Rittsteinovo dílo. Řada jich byla zapůjčena soukromými sběrateli, ostatní (zvláště ta nejnovější) jsou z majetku samotného autora. Velkoformátové kompozice – mnohdy složené z několika dílů – pocházejí většinou ze státních kolekcí, včetně hostitelské Ná­rodní galerie v Praze.

Atmosféra vypjaté situace

Expozici lze nahlížet v několika rovinách. Divák se tak může bavit či dokonce pohoršovat smyslně třeskutými příběhy, drsným naturalismem či anarchií vylučující v důsledku jakákoli tabu. Může ale také přijmout řadu výjevů jako osobní, důvěrně známé situace. To záleží na individuální paměti, dosaženém věku a konečně i na schopnosti dekódovat a vcítit se do předložené košaté ikonografie, odkazující nás k nedávné společné historii.

Rittstein má dar „vyhmátnout“ podstatné rysy doby, charaktery lidí, vypjatou atmosféru. Maluje v jakýchsi volných cyklech, v periodách proměňujících se v závislosti na plynoucím čase a situaci (politické, sociální, rodinné), v níž se právě nachází. „Není nic, co by se mi dřív nebo později nedostalo do obrazů,“ poznamenává k tomu malíř. V tomto smyslu je celkem čitelný, ostatně jeho způsob „vyprávění“ tomu výraznou měrou napomáhá. Přes fantasknost, přebujelost a neotřelou nadsázku vnímáme jeho story, nabízející nám podvědomé či zakoušené události a prožitky. Rittsteinovo občanské soucítění, nedistancování se od tématu a naprostá otevřenost vedou k obecné oblibě jeho díla. Každý si zde přijde na své.

Výstava připomíná malířovu cestu, započatou v sedmdesátých letech, kdy se spolu s generačními druhy začal (ještě během studií na pražské Akademii) zapojovat do různých polooficiálních přehlídek a projektů. Jeho pohled je poznamenán jak rodinnými kořeny (tzv. Zemědělským cyklem – malířskou kronikou obce Brnířova na Domažlicku se prezentoval na své první samostatné výstavě), tak i dočasnou svobodou kolem roku 1968. Také vědomí kontinuity, tradice, hledání souvislostí (obdiv například k dílu Františka Ronovského, Zbyška Siona či Bedřicha Dlouhého) bylo aktuální v letech autorova dozrávání.

Rittstein se záhy vydal cestou sžíravého figurálního malířství, tavícího v sobě intuitivní živelnost a efektně ztvárněný alegorický realismus, který čerpá náměty z bezprostředního okolí (například obraz Nechci v kleci, 1976). Stále více se svými díly trefoval do neutěšeného konformního přežívání (Bytové jádro, 1977), zlověstně karikoval denní rituály (Ráno, cvičení za umělého světla, 1976) a napjaté rodinné soužití (Spořádané manželství, 1980), stupňoval kritiku konzumní společnosti, ovládané televizními kanály, plytkou popkulturou a šedou průměrností. Tu však nelíčí jako fádní (tedy takovou, jak se na první pohled jeví), ale v nadsázce nechává ožívat v extrémních a fantaskních (snových) podobách. Ruce se tak na obraze mění v úděsná žravá klepeta, panelákové byty v těsné arény či záludné pasti, spotřebiče (zvláště vysavače) v nebezpečná oživlá monstra, automobily v šíleně uhánějící mechanismy… Se vším je třeba počítat – zápasit o přežití. Sám autor těchto příhod – lokálních historek – k tomu dodává: „Mým principem je ,kdyby‘; domýšlím, fabuluji, hraji si jak s námětem, tak se způsobem jeho zpracování. Využívám všechny dostupné podněty, počínaje procházkou v přírodě či sportem, až k impulsům z denního tisku či televizního programu. Možná jsem tak ustrojen, ale vše vidím v pohybu a čase.“

Fúze malby s námětem

Při pozorné prohlídce retrospektivy ve Veletržním paláci si uvědomujeme, jak s koncem sedmdesátých let mizí hutnost podání a přibývá lehký spontánní přednes – kompozice se dynamizuje, v rychlém střihu se mění záběr i odstup – vše se jakoby dostává do varu, rázného chvatu, extázi ne nepodobné atmosféře rockového koncertu, jakou Rittstein dodnes vyznává. Možná tak překvapí malířova příliš seriózní příprava a promýšlení každého díla: „Pro mne je důležité dostat se do správné nálady, stavu. Nepracuji v jednom tahu, dělám kratší či delší pauzy, obraz je mnohdy rozpracován více než rok. Nevím-li přesně, jak dál, nepokračuji. Průběžně pracuji na několika věcech.“ Když v roce 1987 stál u zrodu generačního volného sdružení 12/15, pozdě, ale přece, byl Rittstein již zralým autorem. Malba splynula s námětem – jedno ovlivňovalo (posilovalo) druhé, vcítění, souznění i napětí bylo v obrazech stále hmatatelnější (Sklizeň hub, Zabijačka 1987). Velká malba, extravagantní exhibicionismus, žádné tabu, ale ani odtažité, namyšlené distancování. Umělec maluje život kolem sebe – s nadsázkou, ale na pravdivých základech. Prostý žánr včleňuje do velké obrazové kompozice někdy až v komiksovém duchu, vždy však v lehce ireálném rozvolnění navyklých hranic vnímání a pojímání.

Michael Rittstein tvoří bez jakéhokoli omezení, zbavuje se stále více odpovědnosti, osvětluje divadlo světa bez černobílého parcelování. Přesto se nenechává nazíranou „situací“ strhnout – dovede jí oponovat a prožívat ji také jako divák. Sám vyhledává požitky a radosti života, navíc zůstává k sobě ostražitý: „Sebekritičnost je zásadní do dalšího vývoje. Je to otázka inteligence a informovanosti. Sebekritičnost však nesmí zvítězit nad zvědavostí pokusit se o něco zdánlivě nemožného, nesmyslného a iracionálního.“

Nové experimenty – nové prostupy

S dalším vývojem, jak výstava celkem výmluvně naznačuje, dochází v Rittsteinově díle k odklonu od dominující živelnosti směrem k promyšlenější výstavbě. Samozřejmě mizí také „nepřítel“, a tedy sociální či dokonce politická témata. Lokální historku mnohdy střídá krajinný výjev (Vonehdá večer, 1999, Mosty, 1999–2000), neklidná zšeřelá stavení (Tam, 1998, Č. p. 14 Broučci, 1999). Takové a podobné obrazy jsou skvělé a velkorysé, procítěné v malířské zkratce, stále působivé, ač bez halasných a pestrobarevných gest.

Po roce 2000 dochází u Rittsteina ke „zkoušce malby bez příběhu“, elementarizaci, dalšímu očišťování až k jakési asijské úspornosti. Přibývá také kolorismus a užívání netradičních materiálů. Vedle toho (v jiných sériích) souběžně sílí znovu touha vyprávět příběh, postihnout pohyb, akci, okamžik. Objevuje se téma cyklistů (Cestou necestou, 2005, Vlhkou stopou, 2005) – malířovy obrazy jsou stále častěji zabydlovány také zvířaty (Japonci a zlaté žáby, 2005, Pár drinků, 2006, Mladý Darwin jako Tarzan, 2006). Postupně propuká „invaze lásky“, vrací se bohatá členitá malba, historky i fantaskní děje, možná více dadaisticky laděné, výstřední… Tučňák krotí bujného oře, milenci se k sobě vinou na ponorce, hroch se válí na zádech, pobíhá zde kostkovaný kůň, zahlédneme erotické radovánky na lavičce, klokany v baru… Sen se mísí volně se skutečností, zvířata s lidmi, bajky s momentkami všedního dne, radost s halucinacemi, relaxování s posedlostí…

Rittsteinova retrospektiva přibližuje etapy vývoje od sedmdesátých let až po současnost. Převažují velké formáty a zásadní díla. Bylo z čeho vybírat. Výsledkem je bohatý a pestrý rej, přebujelost, dynamika, nepokojná exprese a mimořádné malířství, dotýkající se naléhavě či zábavně naší historie (paměti), ale i nejrůznějších zákoutí lidské duše. Výstavu – jakési „best of“ – doplňuje obsáhlá monografie, shrnující dosavadní umělcovo malířské i kreslířské dílo.

Autor je šéfredaktor časopisu Revue art.