Nomádi Jana Kundery

Umělecký portrét člověka je kouzelnou průvodkyní vnitřního světa emocí, odrážející lidskou intimitu z výrazu tváří, postojů či gest. Jejich interpretace, obdiv i konfrontace je pod vlivem různých pohledů a postojů diváka. Ostatně i následující interpretace Kunderových snímků je dána subjektivním vnímáním autora této recenze, jenž si toto „odlišné“ uvědomuje.

Jan Kundera se ve svém cyklu představuje coby fotograf, který využívá veřejný prostor s osamoceným člověkem. V jeho tvorbě je možné pocítit inspiraci dílem Jana Malého, Jiřího Poláčka nebo Ivana Lutterera v rámci projektu Český člověk. Také Kundera postavil do centra pozornosti lidskou individualitu, jejíž podoby nalezl ve vyprahlých stepích. Sjednocujícím motivem snímků je – podle slov kurátorky výstavy Jany Teichmanové – především zachycení člověka v přírodě a vpád civilismu do tradiční kultury nomádů. Jinými slovy tedy podat výpověď o konfrontaci mezi konzumním světem a světem tradic, mezi světem tradičních náboženství a sekulárním světem Západu. Dva světy, které jsou dramaticky znepřátelené, avšak sdílejí mnohé společné hodnoty.

Civilní objektiv?

Přestože si poetika snímků drží svůj exotický nádech z dalekých zemí, autorovi se do fotografie vejde jen jeden pocit, jen jeden motiv. Největší jeho devízou je v tomto ohledu čistota vyprávění a jednotný rukopis. Rukopis, který je sdělný, čitelný, však nevytváří nějakou hustou síť pohlcujících interakcí. To, co je zde dle mého soudu hodnotnější, je tamní kultura sama o sobě, podaná v naprosté přirozenosti a zakořeněnosti.

Celé sérii snímků (celkově šesti) dominuje pocit přátelské atmosféry mezi osobou fotografa a portrétovanými lidmi. Na šesti prezentovaných fotografiích se střídají různé věkové skupiny obyvatel: spatříme chlapce ležérně stojícího s rukama v kapsách, starce držícího těsto k přípravě tradičního pokrmu, muže s mobilním telefonem u pasu a s tužkou v kapse košile, dalšího se sandály, z nichž vykukují prsty zaprášené z celodenního putování. Vedle lidských postav k nám promlouvá také krajina, ve které nomádi žijí. Všechny snímky panoramaticky rámují nekonečné dálky planin a mírně zvlněné křivky tureckých pohoří.

Kundera nefotografuje kvůli estetickému výrazu, ale, jak samotný název napovídá, hledá dominantní námět. Jeho smysl pro zachycení kontaktu s osamělci je doprovázen stejně silným vědomím sociálního rozměru, avšak podle mne ne zcela naplněným.

Přílišná aranžovanost

Autorovy snímky nenabízejí hlubší sdělení. Jejich absolutní jasnost a vizuální dokonalost totiž vyčleňují nomády z jejich přirozeného prostředí, namísto aby je zachytily. To se projevuje v určité strnulosti lidských protagonistů-figur, schematicky naaranžovaných do nepřirozených a zmatených postojů. Snad nejvíce je to cítit u snímku, na kterém jeden z chlapců objímá toho druhého kolem ramenou. Jeví se jako nespoutané postavy, hrdé na svůj původ, kterým však Kundera na malou chvíli propůjčil vzájemnou intimitu, cosi cizího, neznámého v podobě doteků a gest. Možná chybí pohyb, který by přesvědčil diváka, že postava na snímku vnímá, cítí. Že realizovaná mozaika lidských bytostí, možná nechápajících okolní svět, působí odhodlaně. Nalézt onu pospolitost, víru nebo jakékoliv jiné pouto mezi putujícími postavami. Snad by tím podchytil skutečnou podobu námezdní síly, která je motivována především strachem o ztrátu obživy.

Při pohledu na snímky tak s námi nehýbají ani ostré sociální protiklady, avizované kurátorkou Janou Teichmanovou, ani komplikované vazby vzájemného soužití nomádů.

Zatím vítězí popis a doslovnost

Vedle snah o uměleckou a sociální výpověď se jedná spíše o reflexi příslušného vizuálního projevu, o zachycené okamžiky, které si budeme chtít dříve či později připomenout. Snímky nehovoří jazykem, jehož prostřednictvím by Kundera popsal svou zkušenost s kulturou putujících lidí, kteří by byli z moderního světa vytěsněni. Snad jen v náznacích je zde připomenuto (mobilní telefon, odkryté hlavy bez tradičních pokrývek, rozhalené límečky u košilí), že pokorná a závazná kontinuita tradice zde stojí proti expandujícímu globalismu a společenskému sekularismu. Na tvářích občas postřehneme i nuance vnitřního světa emocí, odstupňované podle generačních a sociálních rozdílů. Od tiché zvídavosti chlapců přes nedůvěřivý pohled muže s rukama založenýma v bok až po shovívavost starce držícího oběma rukama placku z těsta.

I přes naznačenou kritiku některých prvků je ve fotografiích Jana Kundery patrná snaha nalézt vizuálními prostředky prvky komunikace, která je sdělná a formálně pročištěná. Výstava si tak jistě najde své příznivce mezi milovníky portrétů s jasným a doslovným obsahem.

Autor studuje doktorandské studium na Ústavu českých dějin a magisterský studijní program Dějiny a teorie umění.