Když se český umělec dostane do přední světové výstavní instituce, je to důvod k radosti. Když však jde o Miroslava Tichého, jehož výstava probíhá, jak jinak než proti jeho vůli, máme důvod i k hlubšímu zamyšlení. Mimo jiné by se mohlo týkat zpětné kontroly umělce nad svým vlastním dílem.
Kolem postavy „poustevníka“ z Kyjova, před pár lety zcela neznámého, se v poslední době seběhlo mnohé. Vycházejí články, samostatné publikace, a to už i v Česku, natočí se dokonce dokumentární film a zejména se realizují výstavy obdivované po celém světě. Zkusme si však ještě jednou, bez nároku na to, že bychom pod tolikrát obráceným kamenem vyšťourali cosi nového, zrekapitulovat celý příběh.
Svéráz životního stylu
Jedním z paradoxů je již osobní historie Miroslava Tichého, narozeného roku 1926 v Nětčicích na Moravě. Jeho studia na Akademii výtvarných umění ukončil rok 1948. V druhé polovině padesátých let se vystavování a veřejného uměleckého života vzdal definitivně, zejména z politických důvodů. Malbu tak v šedesátých letech vystřídaly fotografie. Ty pořizoval nejdříve na starý deskový aparát, ale brzy si začal fotoaparáty vyrábět improvizovaným způsobem sám – z krabic od bot, starých plechovek a skla.
To však již žil v ústraní, do kterého jej přivedly zejména střety s tehdejším režimem. V padesátých a šedesátých letech byl navíc hospitalizován v psychiatrické léčebně. Diagnóza je nejistá. Nebyl totiž nikdy zaměstnán a podle vlastních slov se pobytem v ústavní péči také vyhýbal hrozbě vězení za takzvané příživnictví.
Druhý život Miroslava Tichého
Tichého fotografie, jak je vytvářel po dvě dekády, jsou věnovány převážně ženám. Jejich postavy, těla, tělesné detaily, pohyb či siluety zachycoval napůl voyeurským způsobem, a to hlavně na kyjovském koupališti. Současná pařížská výstava vychází právě z těchto snímků, které poodhalují jeho téma v charakteristickém rozostření, ve vlastní adjustaci z lepenky či papíru, často dozdobených propiskou.
Na rozdíl od „běžných“ diváků, potěšených přístupností a jednoduchou estetikou Miroslava Tichého, však někteří odborníci dílo bagatelizují jako čisté šmíráctví bez nějakého přesahu. V této souvislosti lze poukázat na samotnou cestu fotografií ke slávě, která bývá označována za prohnanou „kurátorskou manipulaci“. To už je však další příběh.
Autor sám jakékoli výstavy dodnes odmítá a celé dílo tak dlouhou dobu leželo na podlaze jeho domu mezi slepicemi a kuřinci. Odtud si je občas namátkou odnášeli jeho přátelé a známí. Jeden z nich, Roman Buxbaum, prý takto přišel právě ke snímkům, které dnes kolují po světě. Miroslav Tichý jej však zpětně obviňuje z toho, že mu je ukradl. Buxbaum nařčení odmítá a označuje Tichého za šílence, o jehož umělecký odkaz je třeba se přes všechny překážky postarat. Z toho důvodu také založil nadaci Tichý oceán, která má výtěžek ze správy fotografova díla investovat zpět do Kyjova.
Touto cestou se snímky dostaly do těžko uvěřitelného počtu galerií. Jen v současné době jsou vystaveny nejen v pařížském Centre Pompidou, ale také v londýnské Gallery Michael Hoppen, na bienále v Sydney a na prvním pražském trienále. Dalším z paradoxů v našem příběhu je tedy i skutečnost, že Tichý byl objeven prostřednictvím zahraničí. K nám se jeho fotografie dostávají až nyní a vlastně jen jakoby mimochodem.
Každopádně ona kurátorská manipulace se nekoná (leda že by v komplotu byli zapojeni kurátoři desítek prestižních galerií po celém světě). To, oč jde, je druhý život Miroslava Tichého, respektive jeho snímků. Autorův osud je už sám o sobě dobře prodejným artiklem. Legenda o „poustevníkovi“ či „moravském Diogenovi a něžném voyeurovi“, jak jej někteří novináři pojmenovali, táhne. Právě oni znásobili jeho úspěch skrze média. Jde tu o příběh a jeho převyprávění. Pisatelé se už vlastně ani neptají, zda kromě obdivu si Miroslav Tichý zaslouží být také opravdu brán vážně. Příběh si už dávno žije vlastním životem.
Autor studuje filosofii, historii a práva.
Miroslav Tichý. Kurátor Quentin Bajac.
Centre Pompidou, Paříž, 25. 6. – 22. 9. 2008.