Je na čase položit si otázku, čeho mohou Češi ve válce proti teroru reálně docílit.
„Češi mají čtvrtou oběť ve válce s terorem.“ Tak česká média referovala o smrti velvyslance Ivo Žďárka v pákistánském hotelu Marriott. Podle vyjádření agentury AP se k útokům přihlásila nepříliš známá skupina Fedájínů islámu, má se ale za to, že za vražděním ve skutečnosti stojí Táliban či al-Káida. Podle washingtonských analytiků byl prý útok jasným vzkazem pákistánské vládě: „Ukončete spolupráci se Spojenými státy!“ Teroristé to sice jako „dobrou radu“ nemysleli ani omylem, jenže, co jiného už mají komentátoři psát, aby to neznělo rozpačitě. Při pohledu na to, jaké chyby provázejí boj s Tálibánem v Pákistánu a Afghánistánu, se totiž dá očekávat sotva něco jiného nežli pořádné problémy.
České angažmá
V květnu 2007 měl na mále i český charge d’affairs v Afghánistánu Filip Velach. Když jel v autě do města Ghazni, přepadlo ho pět ozbrojenců. Jeho ochranka mu ale dokázala prostřílet cestu a poté byli odvezeni americkými vojáky, neboť jejich auto bylo zdemolováno. Česká angažovanost v zemích, které spojuje hrozba Tálibánu se nicméně podle dostupných informací obešla bez dalších pohrom. V Pákistánu se po ničivém zemětřesení v roce 2005 rozjela projekty nadace Člověk v tísni a v Afghánistánu po pádu Tálibánu kromě Člověka v tísni pomáhají i nevládní organizace Berkat a Adra. Na jaře letošního roku pak přijel do afghánské provincie Lógar český provinční rekonstrukční tým (PRT). Jeho členové tu zdokonalují zemědělství, staví školy, zavlažovací kanály a silnice. To však neznamená, že tu nejsou potíže. Naopak.
Kritici provičního rekonstrukčního týmu poukazují na to, že jeho příslušníci v přílbách a neprůstřelných vestách budí u místního obyvatelstva nedůvěru, které tu po sériích válek a vojenských okupací začalo mít k uniformám tak trochu averzi. Rozvojová pomoc civilních pracovníků je mnohem lepší, avšak to není v oblastech zmítaných nestabilitou dost dobře možné. V Kábulu nyní působí česká verze M.A.S.H. v podobě šesté polní nemocnice, stejně jako specializovaní vojáci v jihozápadních provinciích, kteří se zabývají honem na teroristy, jenž nebere konce. Problémy, kterým tu Češi, stejně jako další národy, čelí se ale dají shrnout do mnohem banálnějšího tvrzení: působení na poničených územích, do kvterých se dlouho dostatečně neinvestovalo.
Úpadek
Letos v červnu vydal konzervativní americký think tank Rand Corporation analýzu, v níž ostře kritizoval pákistánskou vládu za spolupráci s hnutím Tálibán. Ačkoliv to vyvolalo v západních médiích vlnu kritiky a pobouření, v podstatě se jen poukázalo na to, co se vědělo už před tím: pákistánská vláda a tajné služby podporovaly za americké peníze hnutí Tálibán a důsledky této podpory dnes způsobují mnohem víc problémů, než si byli politici i média ochotni připustit. Tuto skutečnost nedávno docela přehledně ukázal i známý pákistánský novinář Ahmad Rashid v knize Descend into Chaos (Úpadek do chaosu).
Podle Rashida investovala americká vláda od roku 2001 do Pákistánu zhruba 11 miliard dolarů, ale většina z těchto peněz šla na nákup zbraní pro jednotky, bojující na indicko-pákistánském pomezí. Bush nechal bývalému prezidentovi Mušarafovi volnou ruku za to, že ho podpořil ve válce s terorem, ale pákistánský vládce dál financoval členy hnutí Tálibán, kteří se mu usadili v hraničních oblastech s Afghánistánem. Mezi vládou v Islámábádu a Tálibánem existovala nepsaná dohoda: nechte nás být, dejte nám peníze a my vám dáme pokoj. Výsledkem je dnes přes stopadesát výcvikových táborů pro teroristy, které ostřelují Američané, čímž ke stabilizaci politicky rozhádaného Pákistánu v čele s novým prezidentem Zardárím rozhodně nepřispívají.
Čínský skok
Ani v Afghánistánu se situace nevyvíjí v růžových barvách. Nízké investice do zemědělství, které představuje zdroj obživy pro 85 % obyvatel, vedly k tomu, že se mnozí přeorientovali na pěstování nenáročného máku, určeného pro výrobu opiátů. Celkem 93 % světové produkce heroinu dnes pochází z Afghánistánu, přičemž výdělek z tohoto lukrativního obchodu plyne právě do kapes hnutí Tálibán, jež díky tomu stupňuje činnost a získává znovu popularitu. Cizí vojáci ani rekonstrukční týmy si s tím, bohužel, zatím neví rady.
Situaci dokázali využít Číňané, kteří se soustředili na afghánská ložiska nerostů a začínají tu vytvářet konkurenci západním zemím. Právě v afghánské provincii Lógar, kterou mají na starosti Češi, se letos v létě přihlásila o slovo společnost China Metallurgical Group. Hodlá zde otevřít důl na měď a lidem nabídnout 10 000 pracovních míst. Dokonce i naše ministerstvo zahraničí připouští, že se tím může „situace dramaticky změnit“. Čeho tedy chceme v těchto zemích v rámci špatné strategie dosáhnout?
Můžeme svým drobným dílem přispět ke zlepšení životních podmínek místních obyvatel, což není málo, ale sotva tím dojde k hlubší změně. Zní to tvrdě, ale jsme pouze pěšáky v rámci Bushovy doktríny, která se chytila do vlastní pasti. Určitou naději na změnu může představovat změna garnitury v USA nebo nová vláda, která vzejde z afghánských voleb v příštím roce. Jenže, perspektivy na udržení stability v regionu jsou malé, náklady na vedení války vysoké a americká veřejnost se čím dál víc ptá, zda se její peníze tímto způsobem správně zhodnocují. Jak dlouho navíc Západ (a Češi) vydrží odolávat čínské konkurenci? To nikdo netuší. Jako by se odněkud ozývala známá fráze krále Epeiru, Pyrrha: „Ještě jedno takové vítězství a jsme zničeni.“
Autor je doktorand historie na FF UK.