Děti k stáru ztrácejí paměť

Ze všeho nejdřív se mi chce říci: Není pan doktor trochu dětina? Řeč je o MUDr. Jiřím Janatkovi (1939), psychiatrovi a „příležitostném, soukromém autorovi“, jehož pátou knihou je sbírka básní a groteskně absurdistických próz Žloutkové divadlo. Uznejte, už ten titul. Trochu zbrklá, přímočará hříčka, na čtenáře pomrkávající nenasytně spikleneckým okem. Podobný dojem, jaký vyvolal titul knížky, se čas od času vynoří i nad texty samotnými.

Záludná nevinnost

Jenže ač prvotní impulsy mohou leccos napovědět, není jim zároveň radno propadat. Brzy zjistíme, že Žloutkové divadlo je každopádně knížka vtipná, inteligentní, břitce psaná, autor je nezřídka schopen kompetentně formulovat či aspoň s přehledem nakousnout přitažlivé myšlenky. Jindy vychrlí poněkud ztřeštěné, pitoreskní, zároveň ale pestře vrstevnaté, vždy nějak významuplné obrazy. Je sice groteskností trochu posedlý, nejde však o grotesku samoúčelnou. Vtíravost proklouzlá do titulu je nakonec spíš výjimkou. A dětinskost? Brzy odhalíme, že ta je sem záměrně vpuštěna nejen co dynamicky tvořivá síla, ale je tu i reflektována jako významný princip, traktována co důležité téma. „Zkusíte to, žertem, nezávazně, jako by to byla jen dětsky dětinská hra. Něco si pomyslíte nebo usmyslíte, ale z ničeho nic se to dá do pohybu, neurvale a nezadržitelně, z bystřiny je řeka, z řeky oceán,
z plyšové hračky bestia triumfans.“ Dětinskost jako úhel pohledu na klamavé divadýlko světa, jakož i způsob, jak se s jeho absurdními mechanismy srovnat, demaskovat je, proniknout k nim, svým způsobem je ovládnout. S gustem jim propadnout? Ale též dětinskost jako záludný princip světa, včetně světa lidského myšlení a nazírání; nevinnost, pod jejímž
povrchem dýchá nezvladatelná lavina.

Vzpoura ornamentů

Dětinskost jako sladce nezodpovědný regres k neznámému, leč tušenému prvotnímu smyslu-nesmyslu. Pan doktor ovšem není jen – programový – dětina, ale i neodbytný dialektik, zkoumavý absurdista, bádavý hravec. „Odvaha plodí dobrodružství, dobrodružství odvahu…“ Mnohé Janatkovy výzkumy se dějí tak, že se autor spolu s námi nechá vtáhnout do víru, dostane se do vleku jediného počátečního nápadu, úvodní představy či větičky, od níž se text radostně, zaujatě, pozorně i titěrně či nestřídmě řine k neznámému konci.

Vyústění je sice neznámé, celek si však, vzdor grotesknosti či všeliké přemrštěnosti, nakonec drží ráz ucelené, „racionální“ úvahy, jakkoli nás text zavede do fantaskních, absurdních krajin. V próze Předstírání je rušný karnevalový sen, v němž do spáčova pokoje vtrhnou davy maskovaných a opeřených cestujících z metra, „vyřešen“ s železnou, třebas absurdní logikou: „V případě nouze se osvědčuje předstírat nepředstírané, předstírat to nanejvýš pravděpodobné.“ Jindy co „rozumný“ závěr stačí poťouchlý bonmot jako z moderní pohádky: „Správná odpověď ještě nikdy nikomu nepřinesla štěstí.“ Text Vzpoura ornamentů je z původního adolescentního špílce, příznačně exoticky nabujelého („ze subtropických a tropických krajů, jejichž ráje se někdy přes léto stávají peklem, odlétají na jaře všechny ornamenty na sever“), dotažen do trefné, „dospěle“ moudré – ostatně málem didaktické – pointy, přičemž poznání tu roste z klinicky čisté dialektické negace výchozího motivu: „Nyní tu stojíme s holýma rukama před holými zdmi, zoufalí a bezradní, bezmocně vidoucí a vědoucí, že právě to nadbytečné a ozdobné bývá v životě tím nezbytným a podstatným.“

V podobných momentech připomenou Janatkovy texty, aniž by propadaly epigonství, klasická kafkovská podobenství. Snově zastřená, a přece prozářená jasnou, krystalicky podvratnou notou; nezachytitelná ve své obrazné komplexnosti a mnohoznačnosti, přesto podložená čímsi nevývratným, definitivním.

Analýzy hoří

Jiří Janatka ovšem dobře vládne jazykem a má, jak se říká, bohatou představivost, projevující se gejzíry nápadů a pestrých výjevů. Dovede použít vtipnou, nenásilnou slovní hříčku („z bláta do bouře“), nejvíc ho však přitahují řetězce protikladů, paradoxních, případně tautologických spojení, vnášejících do textu permanentní zkoumavé napětí, jazykově významový neklid: „hoří a neshoří“; „krok vpřed a krok vzad“; „jak popsat nepopsatelné“; „s účastnou neúčastí“; „dům, který už stojí, se stále ještě staví…“. Někdy tato až obsedantní sousloví – „epochální epocha“! – navodí dojem jakési „žvatlavosti“ mysli, impulsivně vrstvící další a další spojitosti a vnitřní vztahy… Podobná spojení prozrazují analytického ducha – přičemž analýza zároveň už naznačuje i jistou „hořlavost“: autor má chuť věci nejen zkoumat, ale hned si s nimi i pohrávat. Cit pro tato spojení posléze odhalí – stvoří – svět v jeho neustále přítomné, na povrch prorážející absolutnosti či absolutní šíři, ve věčném rozkmitu mezi tím a oním, ostatně rozkmitu, jenž možná nějakým způsobem tkví u kořene vší absurdnosti či fantasknosti. Na pár místech sbírky se pak k hravosti, intelektu, jazykovému citu i vnímavosti k dialektice věcí přidá ještě tón ironické elegičnosti; vyjde z toho kouzelně podmanivý, poťouchlý a zároveň těžko uchopitelným, leč definitivním významem hranoucí fragment: „A vyprávějí si legendy/ o šťastném poloostrově polomrtvých…“

Dalo by se říci, že Janatkovy texty jsou často surreálné. Ne surrealistické. Básník spontánně užívá nadreálné imaginace, ale nepřimyká se k ní systémově jako k principu či pravidlu. Ba místy působí Janatkovy texty málem jako surrealistické parodie. Co všechno si básník nevymyslí! Občas ovšem hrozí, že se nechá svést právě takzvanou bohatostí a bezuzdností své fantazie, jejím říčným přeháněním, pažravou věcností. Příznačným rysem Janatkových próz je extenzivnost, opakující se rozbíhavý impuls, kdy jeden květnatý atribut k postižení situace nestačí a nezadržitelně vede k výčtu celého trsu dalších přídomků a přívlastků. Přemýšlivost se pak začne topit v pitoreskní popisnosti, představivost je smazávána překotnou, kupivou fantasmagoričností.

V takových chvílích se z pravé, význam nesoucí mesaliance věcí (tu má básník zvlášť rád jako analytický nástroj, sám ji ostatně zmiňuje) stává jen hektické vršení. To se pak od próz s úlevou obracíme k básním. Ve verších se totiž imaginace snáz a přirozeněji pojí s jistou lakoničností, verše konečně dokážou zacházet i s náznakem a nedořečeností, tedy s tím, čemu se próza, aspoň v Janatkově případě, pudově brání. V básni je obraz schopen stát hole sám o sobě, zatímco v próze se často váže na až moc košatý popis, líčení; obraz pak má v próze sklon upadnout v pouhé přirovnání, opřené o berličku slůvka jako. Próza s nádherně přitažlivým titulem Věc: bezvětří idejí se k našemu smutku celá propadne do – tentokrát selhávající – mesaliance abstrakce a věcnosti. Abstraktní titulní pojem je tu sveřepě, brutálně zvěcňován, s okatě burleskním
záměrem, avšak nehluboce, bez důraznějšího niterného projektu. Výsledek: věcná (popisná) rovina utluče rovinu abstraktní, spolu s rovinou obraznou, čepicemi.

Mesaliance jedinou souhláskou

Začali jsme dojmem dětinskosti, která se ovšem záhy přihlásila co důležitý motiv knihy. Titulní text Žloutkové divadlo jej pak naplno rozehrává do enigmatické, víceznačné, ironicky melancholické vize. „Mnohé děti k stáru ztrácejí paměť,“ praví se tu potměšile. Do stáří se potichu zpět plíží dětství, nárokuje si své původní území. Žloutkové – loutkové… To stařeckodětské okaté pomrkávání do hlediště se náhle zdá být zvláštně patřičné. A lidské nápady: bystré a jaré, nevinně chtivé – až k infantilitě. Závěrečnou moudrost stáří obestírá oblak nezodpovědnosti, fantaskní mha dětství. Loutkové – žloutkové… Trapná mesaliance jedinou souhláskou odhalí propast mezi prvotní zvučností pevného loutkového dřeva a pozdní mazlavou bezbřehostí celého divadýlka. Loutky – žloutky… Snad celý život je teskně groteskní propadání se do dětství, do dětinskosti mimo tvar a smysl.

Autor je básník, literární kritik a hudebník.