Dětství jako dědičný hřích

Tomáš Akvinský kdesi uvedl: „Svěřte mi chlapce do jeho sedmi let, potom si jej vezměte.“ Tuto starou psychologickou poučku se rozhodl oprášit Aksel Sandemose ve svém románu Uprchlík kříží svou stopu (En flyktning krysser sitt spor). Podtitul Vyprávění z vrahova dětství téma knihy v podstatě vyčerpává: spáchanou vraždu a poznání jejích příčin.

Vrah z maloměsta

Uprchlík kříží svou stopu vyšel poprvé v Norsku roku 1933 (autor je však Dán) a stal se patrně Sandemoseho nejproslulejším dílem (výraz Janteloven – zákon Jante – přešel dokonce z knihy do úzu skandinávských jazyků). Autor svůj román později nepříliš šťastně přepracoval, české vydání však vychází z jeho původní verze a představuje základní seznámení se Sandemosem (česky jinak vyšel jen jeho dobrodružný román Vzpoura na plachetnici Zuidersee) i s meziválečnou skandinávskou psychologickou prózou. Ve vyprávění je také možné najít řadu autobiografických prvků – Sandemosemu bylo v době vydání knihy stejně jako jejímu hlavnímu hrdinovi 34 let.

Celý příběh se rozkrývá prostřednictvím jeho hlavního hrdiny Espena Arnakkeho, který je výhradním vypravěčem knihy. V době vyprávění již dospělý Espen líčí příhody ze svého dětství na malém městě Jante, jehož stísněná atmosféra ho ovlivňuje po celý život. Espen z města odchází a protlouká se světem coby námořník, lesní dělník (obě tyto profese autor skutečně v životě zastával) či dokonce bezdomovec. Vše vrcholí vraždou Johna Wakefielda v Kanadě, s níž se pak Espen snaží celý život vyrovnat. Jako příčina je identifikováno dětství a dospívání v Jante: jeho obyvatelé se terorizují navzájem a vytvářejí malé peklo na zemi, kde je život určován pokryteckým moralizováním a jakákoli snaha o vyjádření vlastní individuality je vyloučena anebo tvrdě trestána.

Vyprávění není řazeno chronologicky, perspektiva se neustále mění a posouvá v čase, jednotlivé epizody drží pohromadě pouze asociacemi hlavního hrdiny. Cílovým bodem úvah je vražda, o níž se v plné míře a detailně dozvídáme až v závěru knihy a která udržuje čtenáře v napětí. Sandemose využívá psychologických poznatků, především psychoanalýzy. Jejím výrazem je snaha vrátit se do dětství jakožto klíčového období, „překřížit svou stopu“. Pochopení dětství pak umožní hrdinovi odpoutat se od minulosti a vyrovnat se s ní. Psychologicky pronikavé je také znázornění dánského maloměsta a mechanismů jeho fungování. Kodexem chování je tzv. zákon Jante, formulovaný příkazem „nemysli si, že na tebe něco nevím“ a vytvářející pocit neustálého strachu. Českému čtenáři může atmosféra Jante připomenout také dobu komunismu – ostatně i dospívání v tomto městě tak trochu připomíná třídní boj, líčený jako „boj za rovnoprávnost“. Jante je tak archetypálním obrazem, jenž se může zhmotnit kdekoli a kdykoli. Jednotlivé kapitolky jsou ostatně často zakončeny pointou mající charakter obecně platného aforismu. Přes neustálou analytičnost a rozsáhlé abstraktní úvahy však text zůstává mimořádně čtivý.

Stále více poznání

Úskalí románu je možné spatřovat v tom, že zůstává důsledně psychoanalytický, jakkoli precizně je tento pohled proveden. Jedinou snahou je zde vraždu pochopit – morální kategorie viny a trestu či otázky svědomí jsou například ve srovnání s Dostojevského Zločinem a trestem opomíjeny: „Nemám jiné bohy a jiné sny než poznání, stále více poznání.“ Sandemose končí tam, kde Dostojevskij v úvahách o vraždě začíná – spokojuje se tu se zabitím principu, psychologickým vysvětlením a objasněním motivů. Wakefield není životná postava, je pouze symbolem Espenových úzkostí a projekcí. Jedinec pak vychází spíše jako produkt, determinovaný společností, a svědomí jako relikt janteské defektní výchovy. Vražda zůstává nepotrestána, vypravěč je spokojen se svou apologií.

Román Uprchlík kříží svou stopu za ta léta vůbec nezestárl, nejen díky veskrze současně působícímu stylu. Společenská struktura se od doby vydání notně proměnila, nebezpečí čistě ideologického myšlení, obílených hrobů pokrytectví a bezduchého kolektivismu zůstalo. V Dánsku i v Newfoundlandu.

Autor studuje bohemistiku.