Věru chmurné předpovědi se dostalo Spojeným státům na stránkách arabského deníku al-Haját, vycházejícího v Londýně. Podle komentátora Mahmúda Mubáraka se nyní jediná supervelmoc nachází v podobné situaci jako Sovětský svaz krátce před svým rozpadem. Finanční krize, kterou nyní Spojené státy zažívají, znamená údajně definitivní konec jejich hegemonního postavení na světové scéně. Bezprostředním viníkem této nemilé situace je podle něj samozřejmě nejméně oblíbený prezident poslední doby George Bush. Na začátku jeho prvního volebního období přišla v podobě 11. září událost, která mu poskytla záminku zavléct zemi do nesmyslných a předem prohraných válek. Spolu s jeho odchodem pak vrcholí největší finanční krize posledních desetiletí. Na její záchranu nyní Bush žádá sedm set miliard dolarů. To je podle Mubáraka zhruba tolik, co Amerika dosud vydala na zbytečnou válku v Iráku. Arabské země Perského zálivu, které jsou tradičními americkými spojenci, pak také nečeká nic dobrého. Pokud se však chtějí vyvarovat osudu svého mocného chráněnce, má pro ně Mahmúd Mubárak zásadní radu: změnit orientaci své zahraniční politiky a stáhnout investice ze Spojených států.
V deníku al-Haját byl na začátku září zveřejněn také dlouhý a relativně otevřený rozhovor s Muhammadem Dahlanem, členem palestinského parlamentu a revoluční rady hnutí Fatáh. Kromě vcelku očekávatelných útoků vůči konkurenčnímu hnutí Hamás byla jeho výpověď zajímavá zejména díky kritice do vlastních řad. Dahlan označil eskalaci druhé intifády po roce 2000 za zásadní chybu, jejíž důsledky nesou Palestinci dodnes. Toto tvrzení, které koresponduje s převažujícím míněním palestinské ulice, opírá o jednoduchou úvahu, podle níž byla snaha o vojenskou odvetu vůči Izraelcům vedena silnými emocemi a nikoliv na základě promyšleného kalkulu. Palestinský politik v rozhovoru přiznává, že to byl nejen islámský džihád a Hamás, ale i Fatáh, kdo v roce 2000 souhlasil s eskalací násilí, která se ovšem v důsledku obrátila proti samotným Palestincům. Bojům, do kterých se zapojily i palestinské policejní složky, však nepředcházela jasná definice cílů povstání. Na nich, což je podle Dahlana zásadním problémem, ostatně dodnes nepanuje shoda. Na otázku, zda se Hamás snaží v Gaze vybudovat islámský emirát, odpověděl sekulární politik, že na podobné dotazy je již pozdě. „Islámský emirát je již v Gaze dávno vybudován,“ říká a dodává, že vedení Hamásu skutečně nemůže respektovat coby národní vůdce. „Mnohem spíše mi připomínají vůdce kriminálního gangu.“ Právě svým kriminálním chováním přišel údajně Hamás o veškerou legitimitu, kterou měl ve chvíli, kdy vyhrál svobodné a demokratické volby v roce 2006. I přesto prý vedení Fatáhu věří, že dohoda s Hamásem je nejen nutná, ale i proveditelná. Nemělo by se přitom jednat jen o krátkodobou dohodu o rozdělení sfér vlivu, jak by si údajně představoval Hamás, ale o plnohodnotnou dohodu, která jasně definuje cíle palestinského národa a od obou stran bude vyžadovat ústupky. Zásadní komplikaci ovšem Dahlan vidí ve vměšování cizích mocností, zejména Íránu. Ten využívá regionálních konfliktů k posilování svých vlastních zájmů. Činí tak přitom zcela bez ohledu na zájmy Palestinců. V tom se liší od Sýrie, která prý vždy Palestince nezištně podporovala a i nyní usiluje o jejich jednotu.
„V každém z nás zůstává kousek z Jásira Arafata,“ napsal palestinský básník Mahmúd Darwíš na vápencový obelisk v prostorách mauzolea vůdce palestinského národa. Před několika týdny byl na stejném místě pohřben sám poté, co se v americkém Houstonu nezdařila jeho srdeční operace a lékaři na Darwíšovo vlastní předchozí přání vzdali jakékoliv oživovací pokusy. Doba čtyřiceti dní, jež 25. září uplynula od této události, se v souladu s egyptskou tradicí stala důvodem ke vzpomínce pro redaktorku Múnu Anísovou z listu al-Ahrám. Medailon světoznámého básníka se rozhodla spojit se zamyšlením nad osudem dalšího velkého Palestince Edwarda Saida. Svou úvahu zahajuje na konci 40. let, kdy osudy Darwíše i Saida poznamenala válka mezi Araby a Izraelci, v jejímž důsledku se jejich domovy ocitly na území nově vzniklého nepřátelského státu. První setkání obou Palestinců se uskutečnilo až o mnoho let později v roce 1974 v New Yorku. „V elektronickém bludišti vysokém jako nebe a v klidnějších časech,“ jak vzpomíná Darwíš, tehdy společně sepsali slavný Arafatův projev před Valným shromážděním OSN: „Přicházím v jedné ruce s olivovou ratolestí a v druhé se zbraní. Nedovolte mi, abych olivovou ratolest upustil.“ Dalším textem, který Darwíš se Saidem společně sepsali, byla deklarace vzniku palestinského státu v průběhu první intifády. Následující vývoj ovšem vedl k postupnému odcizení obou mužů. I přes sdílený odpor vůči dohodám v Oslu v roce 1993, které znamenaly začátek mírového procesu, pohlížel akademik Said poněkud přezíravě na politické aktivity Mahmúda Darwíše. Darwíš i Said odešli ve věku nedožitých sedmdesáti let v době, kdy budoucnost jejich národa zůstává značně neurčitá. Oba, jak v závěru své vzpomínky píše Múna Anísová, odešli navíc uprostřed rozdělané práce. Zatímco Saidova poslední práce vyšla nedokončená po jeho smrti, na Darwíšově psacím stole byla u nedokončeného rukopisu nalezena poznámka: „tuto báseň nechci dokončit“.