Těžké břímě průměrnosti

Autorům jako Patrick Declerck se obtížně čelí. Čtenáři neustále hrozí, že se nechá přemoci hrubým konfrontačním stylem, přívalem odsudků a množstvím nekompromisně odmítavých komentářů života, s nimiž přirozeně, ba instinktivně odmítá souhlasit. Hrozí, že v touze postavit se hrubosti a kritice na odpor zapomene přinášet opravdové argumenty a vydá se cestou rozčílení – až k zaslepení. Že podlehne hře na vypravěče a čtenáře, kdy čtenář je naivní prosťáček a vypravěč zdatný fabulátor. Ale nenechme se mýlit. Tábor radostné vědy (Garanti sans moraline, 2004) nepřináší krajně kritickým i zároveň plochým přístupem ke skutečnosti prázdno a názorovou plytkost, pramenící z velkolepého odhalování reality způsobem bez moralínu (jak praví originální název), ale jen velmi neobvykle skrývá a odhaluje vypravěče a jeho neobyčejnou analýzu.

Falešný pobuda i cynik

O hru na „přirozenost“, „instinkt“, povrchnost, průměrný kritický odsudek, což se ukázalo jako zdroj mnoha zkreslení v Declerckově eseji o clochardismu, Les Naufragés, tu jde především. Nebezpečí i „kritického“ myšlení spočívá v ukvapené, „bezprostřední“ reakci na kritiku, ve vstupu do konfrontačního rozhovoru bez rozmyslu. Declerck si své závěry v praxi ověřuje knihou. Chce svádět naše emoce, chce nás ďábelsky strhnout a ukázat nás sobě samým na úrovni, na které pro něj člověk jedině existuje. Je to hra; prohrát jednou znamená potvrdit autorův názor na člověka.

Nesnášenlivost k lidské bytosti jako živočišnému druhu je založena na odsudku chamtivosti, krutosti, touhy po moci, rozmnožovacím pudu atp. To vytváří situaci mělké konfrontace, která brání odhalení maskovací hry, jejíž poznání je několikrát umožněno. Něco jako výzkum. Zatímco se autor znovu převléká do oděvu falešného „clocharda“, za kterého se několik let vydával, aby poznal životní situaci bezdomovectví, převléká se nyní do úboru cynika a pozoruje naše reakce. Táborem Radostné vědy navazuje na bádání, které před více než dvaceti pěti lety započal.

Pozorovaný čtenář

Kniha je vrstevnatou směsicí organizovanou principem vyhroceného kontrastu, vůlí šokovat a rafinovaně zprostředkovat hodnotící pohled. Je směsí prohnanosti a naivity, výšky a dna, což se projevuje v jednotlivých povídkách i v kompozici celé sbírky. Vypravěč kritizuje, snáší důkazy o odporném lidském jednání, stupňuje nenávist, aby záhy zařadil povídku, kde naznačuje průběh předpokládaného střetnutí s čtenářem-kritikem. Právě tam ukazuje, jaký tento čtenář je: rozhněvaný, zaskočený a šokovaný, přes svůj hněv a dětinský humanismus neschopný čelit smršti argumentů inteligentního, leč zvrhlého spisovatele-doktora Krapse. Čtenář, excitovaný naivka, nezpůsobilý zformulovat argumenty, a vzepřít se tak promyšleným přemítáním filosofa, antropologa a psychoanalytika (jak je uvedeno v medailonku), je oním průměrným člověkem, o jehož obtížné zpodobení půjde především. Ukazuje se zároveň, že je to jediná podoba člověka, kterou vypravěč zná. Není totiž pochyb o tom, že pohled dr. Manfreda Krapse na postavu novinářky Karen Reed je i pohledem Declercka-vypravěče na vlastního pozorovaného čtenáře.

Člověk, kterého nalézá, je prostá žurnalistka, „instinktivním a přirozeným rozčílením“ zbavená hlubší schopnosti argumentace, utápějící se v povrchnosti nepromyšleného nesouhlasu, navíc ovládaná svým ženským předurčením. „Karen Reed s mrtvolným úsměvem vypnula diktafon a důstojně se zvedla, přestože okraj jejího vědomí byl zaplaven neurotickým strachem z toho, že zanechá na křesle nějakou skvrnu, kvůli které by se propadla hanbou.“

Průměrná produkce a její analýza

Tvorba a její reflexe, uvádění názorů a odhalení jejich defektních kořenů v povídce Pupek snu je pozoruhodnou ukázkou odhalení osobnosti toho druhého z dvojice čtenář – vypravěč. Jestliže Declerck-vypravěč odkryl svou představu jednoduchého čtenáře, pak na osobě profesora Vincenta Monoda rozvinul rmutný obraz tvůrce, odcházejícího hořkého starce, těžko zápasícího se svým lidským omezením.

Vždy budou lidé ochotní smést každou úvahu o hodnotě lidského života závěry vulgární psychoanalýzy, otázku náboženství problémem „klacku“ atp. Pro vypravěče neexistuje nic hodnotného, snad jen, a to nejednoznačně, on sám – jako inteligentní fabulátor, trochu posmutnělý, ale jinak dobrovolně cynický kritik. Jednou odhalující se v postavě dr. Krapse, jindy jako zatrpklý psychoanalytik Monod. Ale i to jsou jen jednoduché masky.

Je tu ještě jiná tvář – člověk prostředního pohledu, organizující skutečnost principem prostého kontrastu, který jako by svým realismem závisel přímo na sejmuté skutečnosti. Rádoby lstivý, avšak těžce skládaný kontrast coby zákonitost každé povídky neobstojí jako potvrzení nezaujatosti autora „veselého pesimismu“. Touha objasňovat čtenáři své vlastní nedostatky vytváří druhou vrstvu cyklu, jenže tak jako na sebe kdysi slavný psychoanalytik ve Výkladu snů nechtěně prozradil vlastní frustrace, tak zde vystupuje vypravěč, který si otevírá prostor vlastním nedokonalostem: „nikdy se nemůžeme pokládat za dostatečně zanalyzované“.

Smrt a jídlo

Smrtí starého člověka vstupujeme do sbírky. Poslední hodiny jeho života střídají hodovnické pasáže, které srážejí citlivě zachycený prožitek osamělosti před smrtí se sprostým životem. Jak jinak zobrazit otřesnou krutost člověka než monumentalitu smrti pošlapat žravostí bujícího života? Vypravěč se sice schovává za svůj „pravdivý“ realismus, ale přitom je to obyčejný cynik. Člověk, který těžce prožívá past vlastních nenáročných úvah a svého údělu. Pravdivost za každou cenu a pohrdání, a spíše okázale hlubokomyslné než důsledně ironické závěrečné zvolání „Serte na štěstí. Žijte!“ coby slogan člověka rezignujícího na velké myšlenky jako jedné strany příčin lidského neštěstí, je vysvědčením o zajetí v naprosté prostřednosti. Povídkami defiluje zhýralý klér, opilí muslimové, dětské prostitutky a jeptišky – „zase jedna z těch napůl idiotských vesnických dívek, jejíž hysterie a fyzická ošklivost se bezbolestně, bez lítosti a beze ztráty odevzdají božím službám“, to je metoda paušálního realisty. Není proto důvod se domnívat, že postavy Tábora radostné vědy jsou jiné než sám vypravěč. Směsice sebeanalyzujících pasáží spolu s cynismem a hrou na pravdu napovídají cosi o zápasu prostředního člověka bezvýchodně uvězněného ve vlastní průměrnosti.

Surovost, neomalenost a hulvátství jako osvobozování výrazu a odhalení pravdy bez moralínu, tak poněkud sklesle, ztrápeně a bezvýchodně reprezentuje nakonec i vypravěč. Nemůže nalézt cestu ven, probíhá labyrintem vlastních pokleslých myšlenek, s každou povídkou to zkouší vždy znovu, ale prefabrikované věty se mu objevují pod rukou, odolat nelze, je z něj zajatec vlastních invektiv. V tom spočívá smutný klad Declerckovy knihy – možná bezděčná ilustrace bezvýchodného zajetí vlastní hrubě průměrnou lidskostí. Příšerná, zřejmě i zahořklá figura na přebalu knihy – sám trápený vypravěč.

Autor je bohemista.