Rozpaky, tak nejpřesněji lze popsat dojem z nové adaptace staré anglosaské básně o Beowulfovi. Překvapivě ale není slabým článkem nakládání s předlohou, nýbrž to, na čem je celý film postaven – animace.
Před třemi lety Robert Zemeckis navlékl herce do přiléhavého oděvu z lycry se stovkou senzorů, kterými pokryl i jejich tváře. Pohyb, stejně jako hru mimiky zachytil a převedl do počítače, přičemž vše z nejrůznějších úhlů snímalo na čtyřicet kamer ve speciálním boxu rozděleném na kvadranty. Technologie performance capture měla dokázat, že film vstupuje do nové etapy. Polárním expresem se to ale Zemeckisovi nepovedlo. O dva roky později produkoval V tom domě straší, kde se vyhnul přílišné snaze o realističnost a animaci postav stylizoval. Vyvaroval se neduhů (nevěrohodný pohyb postav, mimika jako z průměrné počítačové hry), ale otázka odborníků, proč nevyužil „normální“ počítačové animace, vzbudila podezření, že si díky performance capture jen ulehčil (a zlevnil) práci. Režisér se však odradit nenechal a nyní přichází s mnohem ambicióznějším projektem.
Dnes se můžeme jen domýšlet, jak vlastně původně báseň o chrabrém Beowulfovi vypadala, vytrpěla si až příliš mnoho přepisování. Zemeckisův snímek se může pyšnit tím, že dvojice scenáristů Neil Gaiman (komiks Sandman) a Roger Avary (Pulp Fiction: Historky z podsvětí) nevypreparovala předlohu do sledu samoúčelných akčních pasáží. Tvůrčí přínos v invenčním nakládání s mýtem, kdy Gaiman s Avarym doplnili mezery a zodpověděli otázky (například proč démon Grendel nechce zabít krále Hrothgara), zachraňuje film před průměrností či spíše pádem pod ni. Téma otců pykajících za své hříchy je nejen originální, ale zapadá dramaturgicky do „kolosu“ původní básně, dává jí nové rozměry a i přes převažující akčnost filmu není upozaděno a nevyužito.
Skutečnost, že Beowulf mohl být opravdu dobrou adaptací a velkou podívanou, jen zesiluje zklamání z výsledné podoby. Jestliže Robert Zemeckis na konci osmdesátých let s Falešnou hrou s králíkem Rogerem nejen spojil animaci s živou hereckou akcí, ale dopomohl k renesanci animovaného filmu, nyní kouzelné estetice animovaných snímků spíše škodí. Styl Beowulfa nelze za animaci zcela považovat, i proto jsou takto vzniklá díla vyřazena z „oscarové“ kategorie Nejlepší animovaný film. Pohyb, gesta a mimiku obstarávají skuteční lidé, neanimují se v počítači, až následně upravují, i proto není potřeba žádných nákresů. Nemuseli bychom to brát jako negativa, kdyby zde finální podoba nenabourávala samotný požitek z dívání. Snaha o realističnost a také o to, aby se některé postavy zcela podobaly svým hereckým představitelům (Angelina Jolieová, Anthony Hopkins či John Malkovich), eliminuje stylizaci tolik potřebnou pro animovaný film a směřuje k filmu hranému. Tomu se ale nedokáže přiblížit. Před očima diváků se tak legendární příběh z Dánska odehrává co do stylu jako rozporuplný hybrid.
A proč jsou rozpaky ještě větší? V porovnání s předešlými díly je totiž Zemeckisova technologie nesrovnatelně vyspělejší a při sledování tak lze snadněji na tuto „hru“ přistoupit. O to překvapivější (a rušivé) jsou momenty, kdy animace snese srovnání s průměrnou počítačovou hrou (například pohyb „komparsu“ v úvodní scéně v hodovní síni). Performance capture selhává ale i v jiném, zásadnějším momentu. Postavy nekoexistují. Není mezi nimi žádná „chemie“, dívají se jakoby skrze toho druhého, navíc nepřítomně skleněným pohledem, což rozbíjí divákovo soustředění a umocňuje celkově apatický emocionální prožitek, takže veškerý patos hrdinství je ztracen. Zůstávají tak pouze akční scény. Ty jsou vedle scénáře hlavní oporou filmu a díky přebytku adrenalinu dovolují zapomenout na nevěrohodnou realističnost (úžasný finální souboj s drakem). Kvůli nim stojí za to Beowulfa vidět, i když i zde si tvůrci částečně uškodili. S Grendelem bojuje Beowulf bez zbraní a nahý (aby mu byl rovný), scéna by to byla drásavá a dech beroucí, kdyby nezapracovalo puritánství. Kinosálem tak zní smích při záběrech, kdy animátoři co nejvynalézavěji schovávají hrdinovy intimní partie tu za loket vojáka, tu za meč. Otupuje se napětí a nabízí se spojitost se sekvencí ze snímku Simpsonovi ve filmu, jež podobnou, vpravdě křečovitou a trapnou cenzuru paroduje.
Beowulf mohl být důkazem, že performance capture je potřeba respektovat. Nepodařilo se mu to, ona technologie je stále ještě nepoddajným „démonem“. Napůl člověk, napůl monstrum. Nějaký čas to potrvá, než s ním (třeba Zemeckis) nalezne společnou řeč.
Autor je šéfredaktor internetového filmového časopisu 25fps.
Beowulf. USA 2007, 113 min. Režie Robert Zemeckis, scénář Neil Gaiman a Roger Avary, kamera Robert Presley. Hrají: Ray Winstone, Anthony Hopkins, John Malkovich, Robin Wright Penn, Brendan Gleeson, Crispin Glover, Alison Lohmanová a Angelina Jolieová.