Černá kniha

Je podzim 1944 a Rachel Steinová se musí ukrývat před nacisty. Co když jí ale nabídne jeden neznámý holandský policista pomoc? Spolu s dalšími Židy (a svou rodinou) má Rachel možnost na lodi přeplout hranice. Jenže se ukáže, že o této akci němečtí vojáci vědí. Masakr přežije jen ona. Smutný (a líbivý) obličej ženské postavy se dívá nepřítomně na mořské vlny, obraz se zamlží a rázem jsme posledním roce druhé světové války. Do děje nás uvádějí patřičně pompézní záběry, v nichž ulice dýchá dobou, na statistech se nešetří. Příběh rozbíhá svoji expozici a divák se začíná cítit jako doma. Vždyť takhle začínalo už mnoho jiných vyprávění.

Milovníci válečných filmů, vzniklých především v americké provenienci mezi padesátými a osmdesátými léty minulého století, se blaženě napojují na vyprávěcí nit, od níž čekají „to své jisté“. Dostane se jim ho. Akčních scén, napínavých a překvapujících momentů obsahuje snímek nemalé množství. Režisér pro ně přichystal exkurze do příprav odbojových akcí, jejich úspěchy vhodně (dle snadno postřehnutelného vzorce) střídá s krvavými nezdary. Děj graduje, forma mu nepřekáží. Střih plyne kontinuálně, časové přesmyčky se nekonají, kamera snímá vždy to, po čem divák v té které chvíli nejvíce baží.

Před plátnem však sedí také ti, kteří nepřišli kvůli jeho námětu. Spousta z nich válečné filmy možná ani nesleduje. Vyprávěcí háv à la klasický Hollywood je pro ně příliš konvenční. Jsou tu kvůli režisérovi, jehož tvorbu znají a od níž rovněž čekají ono „své jisté“. Zatímco první jmenovaný divák úpěnlivě prožívá další ze zvratů v ději, divák náležící k druhé kategorii se potutelně usmívá. Skrze koprodukční okázalost nazírá intimitu díla, nezávislého a protiproudového, za nacistovým prozřením vidí tvůrcovu hru. Něco tady přece nesedí…

Konvence a subverzivita

Není třeba znát dlouholetou genezi scénáře a samotného filmu. Není nutné mít povědomí o historických reáliích a srovnávat si je s příběhem snímku. Černá kniha je přece filmem Paula Verhoevena: jestliže jeho RoboCop nebyl obyčejným akčním béčkem, Total Recall a Hvězdná pěchota mainstreamovou sci-fi a Základní instinkt pouhým erotickým thrillerem, těžko lze předpokládat, že Rachel Steinová vystupuje v ordinérním válečném dramatu. Nic není čistého ve Verhoevenově autorském smýšlení, a ani žánr nebývá v jeho dílech jasně rozpoznatelný. Verhoeven si je – stejně jako postavy v jeho filmech – dobře vědom, že svět není černobílý. Rádi jej tak vidíme, a také proto vznikly filmové žánry. Paul Verhoeven je však tvůrce, jenž nachází dvojpólovost i na dříve nedotknutelném místě, a z tohoto důvodu mísí typické prvky jednoho žánru s klišé žánru dalšího. A aby byl ještě podvratnější, dílo vždy vystaví jakoby pouze na jednom z nich. I díky tomu mohou být diváci neznalí Verhoevenovy předešlé tvorby s Černou knihou tak spokojeni.

Čím vším ještě jeho nový opus upoutá? Zůstaneme-li nejdříve u formy, pak je nutno zmínit Verhoevenovo nekompromisní a sarkastické kladení líbivosti (hraničící s kýčem) a naturalističnosti vedle sebe. Výmluvně to lze vidět na scéně, kdy se z blyštícího přepychu a retro barevnosti (hudební a taneční sál nacistických důstojníků) v mžiku dostaneme k záchodové míse, u níž hlavní hrdinka dáví. Verhoeven se před chvíli zaobíral její rudou růží ve vlasech, nyní neuhne ani o píď před jejími zvratky.

Autor prvoplánově nevyužívá šokující záběry pro efekt, nýbrž jimi upozorňuje na skutečnou nekalost, která se skrývá za fasádou bezchybně natočeného hollywoodského válečného dramatu. Využívá oba extrémy přístupů k znázornění násilí – často je střelba až okatě decentní, vojáci jen padají, jindy najednou vidíme účinek kulky až nerealisticky zvýrazněný. Režisér stojí někde uprostřed a oběma přístupům se ironicky směje.

Využití klasické interpunkce, kontinuálního střihu, měkkého svícení a nezúčastněné kamery je doslova precizní. Film je po formální stránce vybroušený, o to více však podtrhuje kontrastnost, již v sobě má. Nejpatrněji to lze spatřit v závěrečné půlhodině, kdy končí válka a přichází vypořádání se s kolaboranty. Záběry z ulice působí místy jako natočené ruční digitální kamerou, jindy je obraz spíše vhodný pro televizní formát. Střih je dynamičtější a méně nenápadný.

Když za větou chybí tečka

Verhoeven však nepodrývá pouze formální postupy a žánry. Stejně tak zpochybňuje řád a jednoznačnost i v příběhu samotném a mezi jeho postavami. Hlavní hrdinka je od počátku nastavena jako ta, která nás morálně povede, prožije si těžké chvíle a ke všemu je také fyzicky přitažlivá. Její setkání s hlavním padouchem, důstojníkem Frankenem, jako by vypadlo ze šestákových vyprávění. Jeho expozice se odehraje během masakru prchajících Židů, Franken vystoupí ze tmy, nesympatický výraz je podtržen posměšným úšklebkem s cigaretou v ústech a neustále znějící střelbou z jeho samopalu. To vše pak ještě doprovodí návodná a doslovná hudba, jež má na „poučenějšího“ nebo chcete-li „citlivějšího“ diváka vliv spíše zcizující. Verhoeven, jak již bylo řečeno, dále film strukturuje tak, aby coby válečný fungoval v mezích žánru, a přitom neustále přítomné ironické prvky radikálně zesílí ve zmiňované poslední půlhodině. Režisér konfrontuje nejen různá politická smýšlení, ale také náboženskou příslušnost. Nejcennější přitom je, že vše zpochybňuje: Žid může být stejně tak rasista jako katolík, stalinista se může chovat jako nacista. Člověk v sobě vždy měl dobré i zlé podoby svého já, což nám je v závěru filmu předvedeno s nelítostnou otevřeností.

Právě konec ještě umocňuje záludnost celého díla. Prolnutím skrze mořské vlny ukončuje vypravěč dlouhé vzpomínání. Ocitáme se v současnosti, v Izraeli. Zatímco Verhoeven využívá tento motiv s nadhledem, Spielberg v Zachraňte vojína Ryana (nebo jiný Holanďan, herec a režisér Jeroen Krabbé v odpudivě patetickém Objevení nebe) toto unylé klišé bral smrtelně vážně. Cosi však zůstává nedořečeno. Slyšíme další výbuchy, střelbu. Očekáváme další mrtvé, další lidské prohry. Divák, který by očekával katarzi, hrdinný povyk po zakončené válce, dojemné odejmutí přeživších, bude zmaten. Jedna válka skončila, přichází druhá. Jeden vrah umírá, druhý je někde vedle nás. A při sledování Černé knihy zjistíme, že ani my nejsme vlastně tak moc košer…

Autor je šéfredaktor časopisu 25fps.