Kolik podob má každý z nás?

„A přivést zpět někoho jiného,“ stojí v posledním verši vzkazu položeného u postele Marka Schlutera, muže, který se pomalu probouzí z bezvědomí po přestálé autonehodě. Návrat, ať již známého či neznámého, je jedním z hlavních témat románu Stopy paměti (The Echo Maker, 2006) amerického prozaika Richarda Powerse. Originální titul je totožný s indiánským označením pro jeřáby; ti se stejně jako hrdinové románu neustále vracejí do městečka Kearney v Nebrasce, aby zde nabrali sílu pro další putování. Jeřábi chápou tuto zastávku na řece Platte uprostřed Středozápadu jako součást rituálu daného životním cyklem, pro postavy románu je však Kearney jen ,,dutou replikou v životní velikosti“.

Na slepé mapě mysli

Lékaři zjistí, že u Marka vznikl v kómatu Capgrasův syndrom, znemožňující mu cítit ke svým nejbližším to, co kdysi. Slovy jeho sestry Karin, „od chvíle, kdy zase začal mluvit, mě bratr odmítá poznat. Ví, že má sestru. Ví o ní všechno. Říká, že jeho sestra vypadá přesně jako já. Ale nejsem to já.“ A odtud pramení nevyhnutelnost návratu – Karin, neuropsychologa Geralda Webera, Marka, jejich vzpomínek, přání a citů. Markův stav je svede několikrát dohromady, ale jde opravdu o návrat, poznáváme-li sice místo, avšak cítíme se zde jako cizinci?

Richard Powers v jednom z rozhovorů prohlásil, že vyprahlá, pustá krajina kolem Kearney symbolizuje ve své otevřenosti podstatu lidského vědomí. Mark se po nehodě stává záhadou pro všechny včetně sebe sama, jeho mysl jako by se proměnila ve slepou mapu, do které Karin zakresluje společné vzpomínky, aniž by se jí dostalo jakékoliv odezvy. Bratr si vše pamatuje, ale vyvolání vzpomínky nepřináší žádný cit, proto Karin odmítá uznat jako svou sestru a vytváří si paranoidní konstrukce o vládním spiknutí proti vlastní osobě. Bylo by však příliš prosté říct, že Markovým podezřívavým chováním trpí jen Karin. Popíráním existence těch, které milujeme, je ztrácíme a zůstáváme sami. Mark se sám v sobě snaží zorientovat stejně jako jeho sestra, marné spojování minulého a přítomného ho však vzdaluje nejen jí, ale i sobě samému (tedy tomu, kým si myslí, že býval). Karin ho zpočátku podezřívá ze zlomyslnosti, brzy ale pochopí, že i ti nejbližší se ve své neproniknutelnosti podobají textům. Nikdy nejsme schopni porozumět tomu, co cítí a prožívá druhý člověk, a i když se budeme sebevíc snažit vyjít mu vstříc, nemůžeme ho vinit z nepochopení a odmítnutí. Nevypočitatelnost myšlení je záhadou a zdrojem nejistoty nejen pro Karin, ale i pro jejího bratra. Klíčová otázka, kterou řeší v oddělených vypravěčských pásmech všechny postavy románu, je otázka po opravdové podstatě lidské povahy. Kolik podob má každý z nás?

Ztráta domova, historie a tradice

Krapp v Beckettově Poslední pásce si každoročně pouští záznamy z minulých narozenin a nahrazuje svou mizernou existenci alkoholem a vzpomínkami. S hrůzou ale nyní zjišťuje, že suveréna, kterým býval ve třiceti, nepoznává a nenávidí, a ztrácí tak vědomí integrity vlastní osobnosti. Mark cítí podobné zoufalství, nevlastní žádnou z jistot minulosti, přítomnost mají v rukou druzí a budoucnost není schopen myšlením vytvořit. Děsí ho proměnlivost věcí – „pokud je všechno podvržené, smyšlené, pak je všechno dovoleno. Můžeme hrát sami sebe, můžeme se za někoho vydávat, improvizovat, zobrazovat cokoliv.“ Všechny postavy tu hrají rolí hned několik, ale pro nikoho z nich nejde o pohodlné odkládání masek. Svou záhadností (záměrnou či nezáměrnou) matou své okolí, ale především sebe samotné.

Stopy paměti nejsou románem čistě psychologickým, Powers analyzuje paměť osobní, ale i kolektivní. Vedle materiálu z oboru neurologie a psychologie obsahuje text řadu odkazů k moderní podobě Ameriky. Vliv médií a jimi předkládaného obrazu světa, prostředí obchodu či zjednodušující globalizace mají podíl na tom, že člověk si skutečně přestává být jistý, kým je, kým by měl být a kým by druzí chtěli, aby byl. Na rozdíl od jeřábů, vedených po staletí instinktivní pamětí, ztrácíme ve světě geniálních technických výdobytků význam slova „domov“, ale i „historie“ či „tradice“. Powers získal za tuto knihu v roce 2006 Národní knižní cenu a je pokládán za jednoho z nejpozoruhodnějších autorů současnosti. Na otázku Margaret Atwoodové, proč je tedy tak málo znám, lze odpovědět různě. Možná proto, že rozsah zobrazovaného si žádá pečlivé čtení a odvahu vstoupit spolu s postavami do temných a nepříjemně studených vod vlastní mysli.

Autorka je bohemistka.