Krajinné fragmenty

Ostré světlo zábleskových světel se opírá do drátěného plotu. Řezavá barevnost kontrastuje s banalitou míst, na něž fotograf míří objektivem. Části země, které mohou být za humny, nicméně je nevidíme, přehlížíme, straníme se jich. Některé snímky Pavla Baňky probouzejí z letargie, aby následně byl člověk skrz jiné uveden do stavu nejisté meditace. Letící ptáci a vítr ve vysoké trávě se pomalu exponují na negativ, zatímco prudký flash protíná noc nad rozoraným polem. Výstava Fotografie v Galerii Louvre v Praze na Národní třídě je světem usychajícím, rozporuplným a nostalgickým.

Nejen fotograf

Nedávno vzniklá galerie se posledních několik měsíců profiluje na prezentaci fotografie. Do konce roku zde postupně představí autory ze sbírek společnosti PPF, od ledna se o program postará pět evropských kurátorů. Během září a října zde vystavuje své dílo fotograf Pavel Baňka (1941). Snad ještě zůstaly v nedávné paměti diváků jeho výstavy v Rudolfinu (Infinity, 2001), Veletržním paláci (Terezín/Mansfield, 2003) nebo loňská expozice v ostravské Galerii Fiducia (Zjasněná noc, 2007).

Baňkova cesta k fotografii vedla oklikou. Původním povoláním inženýr se pozvolna dostával k umělecké tvorbě, a to nejprve prostřednictvím literatury. Ve svých šestatřiceti letech se stává profesionálním fotografem a od konce sedmdesátých let začíná vystavovat v Čechách i ve světě. Po revoluci se v tomto oboru stává také aktivním organizátorem a pedagogem. Spoluzakládá Pražský dům fotografie (1991), otevírá ateliér fotografie na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem (1996), pod jeho vedením vzniká odborný časopis Fotograf (2001).

Krajina jako prožitek

Baňkovy fotografie v Galerii Louvre se dotýkají především tématu percepce krajiny a koexistence přírody s člověkem. Převážně ručně nazvětšované barevné a černobílé snímky z cyklů Infinity, Marginálie, Agrárie a Mansfield, jež ve výstavním prostoru navzájem prorůstají.

Tvorba Pavla Baňky je formálně i tematicky poměrně široká. Rané inscenované fotografie se odlišují od jeho pozdějších prací, v nichž zdůrazňuje subjektivní zaznamenávání přírody a civilizovaného prostředí. Ojedinělým cyklem je soubor černobílých panoramatických snímků Infinity (1997–2000), v nichž nechává krajinu „psát“ na negativ, zanechávat stopy své existence. Prohýbající se stromy v lesích, vlnící se moře, jež téměř splývá s obzorem, nebo letící hejno ptáků vyjadřují pokorné zastavení v nespoutané oregonské krajině. Autentický prožitek z kulturní krajiny nám zprostředkovává další soubor Marginálie (1986–2004). Zde Pavel Baňka zhmotňuje náladu opuštěných míst pomocí tvrdého umělého osvětlení a radikální barevnosti. Hledá takzvanou architekturu bez architektů, stojící v neidentifikovatelné noční krajině, a výseky z těchto magických scén přenáší do svých rozměrných fotografií. Podobně autor přistupuje i ke svým nejnovějším souborům Agrárie a Venkov (od 2004). Ústředním motivem v Agráriích se stává pole, zorané i oseté, plné života i pusté. Z nočních obrazů dřívějších děl přechází fotograf do hraniční hodiny mezi psem a vlkem. Podmračené nebe akcentuje syrovost Baňkových fotografií, zároveň jim propůjčuje téměř malířskou identitu. Prázdnotu prostoru, naplněného však příběhy vlastní historie, zachytil ve dvojici cyklů Terezín (1996–2002) a Mansfield (2002). V bývalém nemocničním komplexu americké nemocnice Mansfield fotografuje Pavel Baňka stropy, které sledovaly na lůžko upoutané děti. Oprýskaná různobarevná omítka, nefunkční vypínače, uzavřené dveře a pozůstatky stropních zářivek působí jako abstraktní obrazy, protiváhu k nim tvoří reálný život, který za těmito nánosy tušíme. Žabí perspektiva celé místnosti zploštěná do jednoho snímku vyvolává zvláštní pocit stísněnosti.

Ejhle světlo

Novější krajinářské soubory Pavla Baňky se výrazově vracejí ke specifickému používání blesku. Tato tendence se v Československu objevuje především spolu příchodem tzv. slovenské nové vlny v osmdesátých letech. Rudo Prekop, Kamil Varga, Tono Stano či Jan Pavlík začali nacházet imaginární svět vytvořený pomocí experimentů s umělým osvětlením. Nicméně žánrově nevěnovali takovou pozornost krajině jako portrétu a aktu. V této době začíná také Jan Pohribný hledat za pomoci externího světla mystická místa, bludné kameny a energii proudící krajinou. Jiří Poláček nafotografoval v letech 1983–84 oprýskaná nároží tehdy ještě zanedbané pražské čtvrti Smíchov. Blesk osvítil kouty nočního města, které byly určeny k přehlížení a zakrývání jejich ošuntělosti. Poslední autor je zřejmě nejblíže principu, který zvolil také Pavel Baňka ve svém objevování zapomenutých periferií. Oba zdůrazňují svět, který by jinak nebyl viděn, ostrými konturami oddělují od sebe tmu a razantní sytost umlčovaných míst. Touto technikou dosahují svébytného potlačení obyčejnosti, fotografované místo se posune do ireálného světa mimo naše konvenční vnímání. Baňkovy snímky krajin a marginálií se vyznačují čistými barevnými plochami a redukcí předmětů a struktur na elementární tvary. Od černobílých snímků Infinity s univerzální anonymní krajinou i časem se jeho práce posouvá k zostřenému vidění typizovaných fragmentů v krajině.

Stopy na okraji

Jsou to především všednodenní banality – oprýskaný plot, osamělý stromek, blátivá cesta či sklizené pole – které dominují
Margináliím, Agráriím i Venkovu. Na rozdíl od autorské dvojice Jasanský a Polák, kteří tuto šedivou estetiku dovádějí do extrému, Baňka nezajímavost záměrně nepřiznává, ale snaží se její smysl převrátit naruby, použije vyzrálou tonalitu, ostré světlo a dokonalý technický výstup. Namísto nepovšimnutelných zákoutí tedy raší v jeho fotografiích fantaskní svět příběhů. Cyklus Agrárie tvoří protipól k souboru Infinity nejenom díky formálním odlišnostem, ale především rozporem mezi krajinou kultivovanou člověkem a krajinou ještě divokou. Nikdy se ale tento fotograf nespokojí s čistým popisem reality, jeho dílo je spíše výtvarnou poezií. Je zde totiž nejdůležitější osobní prožitek tváří v tvář přírodě, nikoliv generalizované konstatování.

Fotografie Pavla Baňky v Galerii Louvre jsou přehlídkou rozmanitého chápání spolubytí člověka s krajinou, které je zhuštěno do několika snímků. Tato krajinářská sonda napříč jeho cykly od roku 1986 zanechává dojem vzrůstající izolace člověka od jeho prostředí. Výstava působí jako reminiscence zapomínaných prostorů a emocí. Baňka ve své tvorbě pátrá po minulých stopách člověka, které se vynořují z hloubi krajiny a architektury.

Autorka je studentka VŠUP, oboru dějiny a teorie designu a nových médií.