Pád (z) Kluzké plochy

V době kumulace skandálů a stranických půtek volí autor textů, režisér a umělecký šéf divadla Luboš Balák bezpečný dramaturgický klíč. Scénické karikatury nejznámějších figur české politické garnitury – Obyčejný den Václava Klause (I), Poslední omyl Miloše Zemana (II) a Paroubkovo UHO (univerzální hnědá omáčka) (III) – poukazují na nešvary světa grémií, kanceláří a předvolebních tahanic. Čtvrtý díl k trojici (bývalých) předsedů stran přidá Ságu rodu Grebeníčků, pentalogii uzavřou Všechny naše milenky. Autor si utahuje z „levých“ parlamentních opozičníků, zato o vládnoucí straně mlčí. Také aktuálních afér a problémů se inscenátoři dotýkají jen v drobných narážkách na novou ženu Jiřího Paroubka či aféry Jiřího Čunka.

Primitivní groteska

Balák charakterizuje tělesnost a povahu osobnosti na každodenních situacích, čímž paradoxně demonstruje jejich odtrženost od skutečných potřeb občanů. Obyčejný den Václava Klause představuje prezidenta v kanceláři diktujícího svá moudra sekretářkám neustále umírajícím vysílením. Ani nenadálý příchod anděla nevyvede ješitného státníka z míry. Druhý díl ukazuje Miloše Zemana ve svinčíku venkovské chalupy, kam tajnými dveřmi vjíždějí praví a nepraví političtí spojenci, až nakonec přikvačí i čáp bílý k politické disputaci. V Paroubkově UHO politici sice nic nevaří, zato jsou straníci Zaorálek, Škromach a Rath nuceni nacvičovat gruppensex. Třetí díl také opouští privátní prostor politiků či jedné strany, když v samostatných scénách sledujeme četbu pozvánky na předvolební swingers party předsedou KSČM Filipem či dohady lidovců Čunka a Karase nad stejnou výzvou.

Vedlejší postavy předsedů a poradců autor nerozpracovává, ke komice mu stačí jen skutečné jméno. Intriky natvrdlých aparátčíků proti stranickému leaderovi tvoří vnitřní napětí jednoduchého syžetu s náměty z předvolební kampaně. Ve vedlejších postavách se Balák snaží vytvořit univerzální karikaturu hloupého, ale vyčůraného politika. Avšak sahá jen po primitivních charakterizačních klišé. Výrazný jazykový projev leaderů se snaží imitovat tu hovadským (Zeman), tu vybranějším slovníkem (Klaus) či anglicismy (Paroubek). Autor nahrazuje nedostatek bryskního stylu vulgaritou, absurdními promluvami a groteskním zesměšněním (bzděním, pojídáním kuřinců, fackami). Z politiků si dnes utahuje kdekdo, v HaDivadle se na laciných vtípcích spíše přiživují, než aby dosáhli skutečnou satirou ke společenské kritice. Jedinou hodnotou inscenací tak zůstává výkon hostujícího Petra Jeništy v titulních rolích.

Jeništův typ českého politika

Straničtí vůdci si v Jeništově podání ulíznou vlasy, nasoukají pupek do obleku a sebejistě kontrolují okolí. Ať sledujeme Klause porovnávajícího svou tvářičku s oficiálním portrétem či Paroubka tázajícího se po neúspěších strany, vždy vidíme rozhodné muže, pevné a jasně načrtnuté role individuí typizovaných mocí. Jeho Politik je typem ješity, groteskního tvora zakukleného do vlastní pravdy. Jeništa si již z předchozí role Adolfa Hitlera z Goldflamovy hry Doma u Hitlerů (viz A2 č. 50/2007) osvojil rejstřík odpovídajících gest a smysl pro vnější charakteristiku. Jeho projev vychází z hledání těžiště těla, které se promítá do psychiky role. Klaunský valibuk Zeman tápe mezi „exilem“ na Vysočině, intrikami okolo prezidentských voleb a novou kandidaturou za stranu místních idiotů. Buranský lenivec zapadlý v bordelu své chaty odvozuje pohyb od houpacího křesla, do kterého se postupně propadá, pak se z něho vykutálí, po několika výkrutech
se zapře o stůl a vzápětí spokojeně přistane na zemi a nechá si zapálit cigaretu od přísedících kolegů. Racionalista a prognostik Klaus ve své sebestředné ješitnosti napíná a udržuje tělo v neustálé tenzi, poskoky míří výše a přesunuje těžiště k vševědoucí hlavě. A Paroubek, muž posílený svěží milenkou, bere osud strany rozmáchle, velkopansky a zeširoka, až vyleze na tribunu a zahuláká jako gorila. Bohužel limity Balákova textu omezují i hercův výkon, který se tu více, tu méně přibližuje předloze a místy končí u bezpečné imitace všeobecně známých rysů. Zůstává u povedených skic, k jejichž rozvedení by si herec zasloužil delší či samostatné představení.

Opět krize v Brně?

Jako vedlejší dramaturgická linie HaDivadla a snaha vyslovit se k současnosti vyznívá Kluzká plocha naprázdno. Inscenace vznikly na základě nedopracovaného textu a zejména u třetího dílu značně primitivní i řemeslně odbyté režie, kdy herci musí svůj text číst. První dva díly ozvláštňuje vtipná výprava (M. Kumhala) a zejména v Obyčejném dnu Václava Klause propracovanější výkony. Ale Paroubkovo UHO působí totálním zmarem a bezradností jako inscenace do počtu. I program, sestavený částečně z úvodních prohlášení k pentacyklu a z autentických citátů, je bezzubým pamfletem. Dramaturgická nedůslednost či naivita Kluzké plochy je ale odrazem hlubší krize, panující u většiny brněnských činoher. Neúspěšná snaha pojmenovat dnešek, zaujmout postoj k současnosti, absence jasného programu je příznačná zejména pro Centrum experimentálního divadla, pod jehož hlavičkou HaDivadlo působí.

Autor je student divadelní vědy na FF MU.