přešlap

„Nyní jde o to, aby byli odškodněni lidé, které komunisté vyházeli po roce 1948 z vysokých škol,“ píše pseudonym Aston (Neviditelný pes 9. 10. 2008); myslí tím zřejmě: pozdě, ale přece. A pokračuje: „Potěšující také je, že v anketě iDnes si dva a půl tisíce lidí myslí, že má smysl poškozené po těch letech odškodňovat, a jenom jeden a půl tisíce si myslí, že to smysl nemá. Ten poměr pět ku třem je v jistém směru překvapení, čekal bych přinejmenším opak, když vidím, kolik lidí volí komunisty a kolik lidí je proti našemu zapojení do kolektivní obrany kontinentu proti raketojaderné hrozbě.“ Jak souvisí vztah k protiraketovému systému s odškodněním postižených komunistickým režimem? Patrně se chystá kolektivní obrana kontinentu proti únoru 1948 a jeho následkům. Má ostatně člověk po dnešním demokratickém státě chtít odškodné za to, co napáchali komunisté, vesměs už mrtví? „Bývalí ministři hájí estébácké důchody,” bylo lze číst téhož dne v portálu vlivných polských novin Dziennik. Další text už je méně působivý, zato věcnější. Bývalí představitelé ministerstva vnitra, působící už po roce 1989 v demokratických vládách, tvrdí, že důchody by se neměly proti původně stanoveným pravidlům snižovat těm příslušníkům komunistických tajných služeb, kteří prošli po roce 1989 prověrkami a nastoupili do služeb demokratického a nezávislého Polska. „Byli přijati do služby za určitých podmínek, také v oblasti důchodového zabezpečení. Změna těchto podmínek by vůči nim byla nepoctivá,“ píše se v dopise premiéru D. Tuskovi. Titulek ovšem zní: „Bývalí ministři hájí estébácké důchody.“ Lépe číst Jana Karafiáta, Broučky, ale dnes možná spíš pátý svazek jeho Pamětí. V desátém roce republiky, brzy poté, co jsme roztrhli okovy a zbavili se černožluté hydry, evangelický farář a vlastenec psal: „O tom generálním sněmu ze dne 17. prosince 1918 vydal synodní výbor zvláštní autentický spis (...), vážného pak čtenáře zarmucuje i to, že se tu o starém císaři bez potřeby mluvilo nepěkně. Mlčky my všickni ctíme, že to byli soudové Boží, když Habsburkové byli z našich zemí ,pometlem zahynutí vymeteni’. Ale když před převratem naši nejlepší mužové bývali u tohoto starého císaře u audience, oni mu jménem celé církve vyslovovali srdečné díky, a nebylo to pražádné pokrytství.“ Ovšemže je tento citát vytržen z kontextu kapitoly i dějin, ale i tak je osvěžující. Odčiňovatelů Bílé hory bývá v dobách konjunktury dostatek, Karafiátů, kteří by to komplikovali, méně.