Republika dobrá, či zkažená?

Zdeněk Kárník (1931) patří k předním domácím znalcům dějin meziválečného období. Po většinu svého profesního života se věnoval moderním dějinám před rokem 1920, čehož výsledkem byla například na svou dobu velmi zajímavá práce Za československou republiku rad (ČSAV 1963) nebo první verze knihy Habsburk, Masaryk, Šmeral o cestách socialismu v předlitavském prostoru v době první světové války. V devadesátých letech, po svém plném návratu do akademického prostředí, rozšířil badatelskou pozornost rovněž na dvacátá a třicátá léta minulého století. Výsledky tohoto studia meziválečných dějin shrnul před časem v monumentální trojdílné přehledové práci České země v éře I. republiky (Libri 2000–2002), která se setkala s velmi pozitivním čtenářským ohlasem. Na druhé straně však nutno přiznat, že asi jen málokdo byl schopen toto hutné dílo skutečně přečíst, protože čítá téměř dva tisíce stran.

Štíhlejší historie

Zřejmě právě tato skutečnost vedla autora k tomu, že vytvořil štíhlejší (má „pouhých“ 500 stran) a spíše pro širší čtenářskou obec určenou knihu Malé dějiny československé 1867–1939, která je zestručněnou, místy doplněnou a mírně přepracovanou verzí výše uvedené trilogie. Pokud jde o grafickou úpravu, není knize co vytknout. Téměř na každé stránce nalezneme jeden či více věcně souvisejících obrázků a do knihy jsou navíc vloženy přílohy s barevnými vyobrazeními na křídovém papíře. Matoucí ale může být samotný název publikace. Chronologické vymezení slibuje, že bude do výkladu zahrnuta i poslední třetina 19. století. Ve skutečnosti je však toto období zredukováno na minimum a tvoří pouze jakýsi odrazový můstek pro detailní výklady dějinných běhů po roce 1914, resp. 1918. Jen v nejnutnější stručnosti je zde vyloženo dovršení formování moderního českého národa v druhé polovině 19. století, a to proto, aby byl lépe srozumitelný a pochopitelný státoprávní program za první světové války. Proto by bylo vhodnější zvolit do názvu pouze roky 1918–1939.

Kárníkova přehledová práce o meziválečném Československu nutně vyvolává potřebu srovnání s ostatními publikacemi, které se objevily v posledních letech a kladly si obdobné ambice. Jedná se především Dějiny I. republiky od Věry Olivové (Karolinum 2000) a Velké dějiny zemí Koruny české XIII a XIV od Antonína Klimka (Paseka 2001 a 2002). Zatímco Olivová se orientovala především na oslavu „masarykovské“ tradice, Klimek předvedl svůj strhující rej kuloárních a zákulisních intrik prvorepublikové politiky, které již dříve, jinak skvěle, zpracoval ve svém díle Boj o Hrad (Panevropa, I. díl 1996, II. díl 1998). K tomu jen doplnil nejrůznější, ne zcela systematicky zakomponované údaje o sociální politice, školství, hospodářství apod. Proto z hlediska požadavků historické syntézy vychází Kárníkovo zpracování jednoznačně nejvyváženěji. Jako sociální historik se daleko více než na politické dějiny orientuje na dějiny české a slovenské společnosti, což je v případě komplexního a synteticky pojatého díla jednoznačně žádoucí.

Kárníkova kniha je rozčleněna do čtyř hlav podle kritérií časové posloupnosti a ty jsou následně děleny do kapitol a pododdílů, které jsou již zaměřeny na konkrétní témata bez jednoznačně dané chronologické dimenze. U dlouhodobých hospodářských a sociálních procesů to ostatně ani jinak nejde. Protože kniha postihuje nejen politiku, ale i hospodářství, společnost a kulturu, je škoda, že není opatřena také věcným rejstříkem, což ztěžuje její využívání pro účely vědecko-výzkumné. Na druhé straně rejstřík personální je udělán velmi důkladně, přičemž u každé uvedené osobnosti je doplněn zhruba třířádkový biografický medailonek.

Vstřícnost i kritika

Nejzásadnějším příspěvkem je celkové hodnocení meziválečného období. Autor v závěru s jistým patosem konstatuje: „První republice se přes všechny vady, jimiž trpěla, většinou s úctou klaníme. Přinesla po staletích osvobození národa a svébytnou státní samostatnost. Především však zrodila naši první parlamentní demokracii, onen nejlepší způsob vlády lidu mezi špatnými (a nejhorší mezi dobrými). Právě tím se zapsala nejen do ,velkých dějin’, nýbrž i do myslí, vzpomínek a citů všech lidí nejhlouběji.“ (s. 434) I přes tento jednoznačně vstřícný postoj však neváhá v knize hodnotit první republiku i velmi kriticky, zvláště v otázkách národnostní politiky, jejíž dosavadní nedostatky se jí nakonec, v průběhu zářijové krize 1938, staly osudnými.

Za nejzajímavější považuji pasáže hodnotící politický systém, resp. v širším smyslu systém reprezentace zájmů v meziválečném Československu. Již doboví kritikové se pozastavovali nad pověstným partajničením, neúměrně vysokým počtem politických stran a celkovou rozdrobeností (a tudíž neefektivitou) zájmových organizací, které často podléhaly stranicko-politickému štěpení (to platí zvláště pro odbory). Například německý historik P. Heumos tento fakt interpretoval jako fatální strukturální nedostatek. Republika se tak z důvodu nedostatečně fungujícího systému zprostředkování zájmů ocitla v politické krizi. Z této interpretace pak nepřímo vyplývá zmenšení významu zahraničního tlaku hitlerovského Německa. Pro domácí historickou obec, a Z. Kárníka v tomto směru nevyjímaje, je typická opačná optika, kdy se klade důraz na vnější příčiny rozkladu republiky.

Sám autor v knize pracuje s konceptem „konsociační demokracie“, třebaže explicitně tento politologický pojem neužívá a hovoří o „pilířovém uspořádání“. Těmito pilíři byly hospodářské a společenské organizace, které byly spjaty s hlavními politickými stranami, jež měly do značné míry stavovský základ. Stabilita československé meziválečné demokracie pak spočívala na tom, že ve většině vlád byly reprezentovány právě tyto hlavní pilíře tehdejší společnosti. Výhodou takového systému byla skutečnost, že ve vládě byli pravidelně zastoupeni reprezentanti hlavních společenských segmentů. V podstatě tato stabilita spočívala na letité spolupráci dvou hlavních politických stran – za pravici agrárníků a za levici sociálních demokratů. Výjimkou byla jen tzv. panská koalice v letech 1926–1929, která sdružovala širokou paletu centristických a pravicových stran, včetně stran německých. Konsociační demokracie má však i své nevýhody. Ty spočívají především v tom, že pravidelné zastupování stále stejných stran ve vládě vede k tomu, že chybí systémová opozice, která by podchytila nespokojené voliče. A proto kvůli tomu dlouhodobě sílí strany, které chtějí rozbít dosavadní politické uspořádání. V posledních parlamentních volbách v roce 1935 tyto antisystémové strany (od komunistů přes fašisty, slovenské autonomisty až po extrémní německé nacionalisty) získaly přes 40 % hlasů, což znemožňovalo sestavení jiné než menšinové nebo velké koalice. V tradici předchozího budování koalic bylo zvoleno druhé řešení.

Zablokovaný politický systém

Této nebezpečnosti systému budování koalic nevěnovala domácí historiografie nikdy příliš pozornosti. Spíše se kladl důraz na vzrůst extremismu ve třicátých letech v důsledku vnějšího ohrožení hitlerovským Německem a problémů vzešlých z hospodářské krize. Tomu nasvědčuje i Kárníkův závěr na straně 302: „Až do té doby [do voleb 1935] zvládaly státní struktury těžkou hospodářskou krizi, byť i s nasazením prostředků, jež parlamentní demokracii omezovaly, zároveň však chránily. Volby ukázaly, že nikoli s dostatečnou účinností: zplodily masově podporovaného nepřítele státu a ukázaly, že nebudou-li nasazeny jiné, silnější prostředky moci, dojde ke katastrofě; což se také mělo stát.“ Přesto výše vznesená otázka zůstává: Neocitla se československá demokracie v krizi i kvůli této tradici fungování velkých koalic založených na pravo-levém konsensu při existenci silných extrémů na obou koncích politického spektra?

V dnešní době, kdy přetrvává v paměti silně idealizovaný obraz meziválečných poměrů, se o takových aspektech příliš nehovoří. Kárnikova poslední kniha je v tomto směru záslužná, protože na řadu systémových nedostatků republikánského režimu upozorňuje a navíc k nim poskytuje i solidní faktografickou základnu. Není však pochyb o tom, že tato jinak výtečná a praktická publikace nezůstane na dlouhou dobu posledním slovem k interpretacím historie první republiky.

Autor je historik.