Když se ukázalo, že by spisovatel Milan Kundera přece jen poskytl práva k uvádění hry Ptákovina, kdyby ji režíroval Ladislav Smoček, bylo o dramaturgickém taháku této sezony v Činoherním klubu rozhodnuto.
Své druhé drama, někdy též uváděné pod titulem Dvě uši, dvě svatby, Milan Kundera dokončil v září 1967. O rok později Ptákovinu vydala Dilia a v roce 1969 už se hrála v Liberci (režie Ivan Glanc), v Ostravě (režie Pavel Hradil) a v Brně (režie Rudolf Burda), a teprve potom přišla její nadlouho poslední a nejznámější inscenace v Divadle Na zábradlí, kterou s Milošem Kopeckým a Josefem Chvalinou v hlavních rolích nastudoval Václav Hudeček (premiéra 12. 5. 1969). Pamětníci se shodují, že se jednalo o celkem zdařilý kus, který ovšem popularitou nepředstihl tamní inscenace her Václava Havla.
Mohlo by se zdát, že Kunderova absurdní satira zapadá do tehdejší divadelní produkce žánru i mezi původní satirickou dramatiku, která sofistikovaně a rázně kritizovala režim, ale ona z ní spíše trčí. I když totiž Ptákovina neméně představovala politický útok z intelektuálních pozic, z cesty vyšlapané dobovou satirou již vybočila směrem k orwellovskému „naturalismu“.
V kontextu Kunderova díla koresponduje Ptákovina, názvem odkazující k legendárnímu Sternovu románu o Tristramu Shandym, s povídkovým souborem Směšné lásky (1958–1968) a románem Žert (1967), z něhož také přejímá základní dějový princip: zápletka se rozjíždí z poměrně nevinného vtipu a končí u jeho mrazivě groteskních důsledků.
Absurdní koloběh moci
Ptákovina zobrazuje koloběh moci, která může všechno, protože staví na špehování lidí a je udržována jejich absolutním souhlasem. Spouštěcím mechanismem děje se tu stává piktogram ženského přirození, který Ředitel školy nakreslí na tabuli coby výsměch zvrácenému řádu, udržovanému nejvyšším představitelem města. Čin rozpoutá nekompromisní vyšetřování a náhodně vybraný žák se pod tíhou obvinění raději přiznává, což odhalí naprostou absenci hodnot. Ďábelskou úchylnost totality stvrzuje též trest, při němž žák přichází o uši a současně je přijat do fízlovské organizace. Vedle Ředitele má však režim i další slabý článek, je jím žákova třídní, která s Ředitelem navázala důvěrný vztah. A tak když je potom i ona potrestána – výpraskem na holou, jehož se s gustem ujímá sám Předseda –, žádá po něm, aby ji pomstil. Ve druhé části hry tedy Ředitel využije příležitosti, že po něm Předseda chce prověřit milenčinu věrnost, a za jeho zády ji svede. I toto gesto se ale obrátí proti němu, když si po šklebivém happy endu dvojsvatby dotyčných párů mladá paní předsedová vydíráním pojistí pokračování styků s Ředitelem.
Sexuální devianti
Kunderovu ostrou črtu guberniálních poměrů oživil režisér Ladislav Smoček tím, že u každé postavy podtrhl nějakou její sexuální deviaci. Nejlepší groteskní možnosti tak získal Předseda Jaromíra Dulavy. Jeho omezený a sociálně nezralý jedinec, trpící chorobnou závislostí na matce a léčící si komplexy sadistickými praktikami, je skvělou parodií funkcionáře. Trefně herecky zpracovaný je i tělocvikář Pavla Kikinčuka, u něhož snaha se zavděčit vykazuje až jakousi infantilní frigiditu. To učitelka Prušánková Jany Břežkové naopak svůj sexuální apetit hrdě demonstruje, když se masochisticky dožaduje výprasku, zatímco přidrzlá správkyně Nely Boudové se naopak tváří jako mužatka. Perverzita učitele kreslení (Petr Meissel) leží v nedostatku skrupulí: když je vyhozen od udavačů, přidá se k mladíkům solidarizujícím s potrestaným žákem.
Úchylnost zamilované Evičky, jak ji hraje Lucie Žáčková, spočívá v masochistickém svádění Ředitele k tomu, aby ukazoval zlou tvář, a vyvrcholí těsně před svatbou paradoxním vynucením jeho nevěry s Růženou. Postava však zůstala trochu nedotažena: jelikož ji zakoušení trestu nijak viditelně nepohoršuje, není pak možné, aby ji motivovalo k pomstě. Předsedova Růžena, „žena na pomezí nechutnosti a přitažlivosti“, jak ji charakterizuje autor, je naproti tomu tajemnou lovkyní vysoce postavených mužů a sexuální dračicí v jedné osobě. Její představitelka Marika Procházková však zvládla výborně jen první polovinu zadání, protože v závěru nedokázala uhrát dostatek sadistické zvrácenosti.
Sadistické sklony při scénách bití pedagogů projevuje i Ředitel školy, jehož tvrdost je zase vyvážena jeho sukničkářstvím. V podání charismatického Ondřeje Vetchého však dominuje spíše poloha roztomilého, sympatického donchuána, čímž postava trochu vypadává ze zdejšího obludného panoptika.
Totalita v nás
Není sporu o tom, že Kundera ve své hře zesměšnil domácí totalitu, proto jsme ostatně před premiérou mohli v médiích zachytit obavy o to, zda satira postupem času nezastarala. Odpovědí může být zjištění, kde a kdy se inscenace odehrává. A protože aktualizace pomocí technologií, kdy si postavy prohlížejí fotky na notebooku a používají mobilní telefony, grotesku jasně lokalizuje do přítomnosti, zdánlivě nezbývá než si za předváděné státní zřízení dosadit některou ze stávajících evropských totalit. Myslím si však (a dokládá to i bezpříznakové kostýmování S. Rybákové a výprava L. Hrůzy), že Smočkova inscenace v prvé řadě nebojuje za demokracii, například v Bělorusku či jinde, ale obrací se proti „totalitě“ v nás samých: proti pokrytectví, patolízalství, podlézavosti a hlavně proti strachu z autorit, který k tomu všemu vede. A třebaže historie zákonitě ubrala dílu na hratelnosti (narážím nejen na příchod demokracie, ale též na zrušení dialogického jednání, když některé postavy takřka monologicky rozjímají o životě), Smočkově interpretaci a především jejímu hereckému provedení – jak bylo možné soudit i z reakcí publika – se ji povedlo obnovit.
Autorka je teoretička dramatu, pracuje v Ústavu pro českou literaturu AV ČR, v.v.i.
Činoherní klub – Milan Kundera: Ptákovina.
Režie Ladislav Smoček, dramaturgie Roman Císař a Vladimír Procházka, scéna Luboš Hrůza, kostýmy Simona Rybáková. Premiéra 19. 9. 2008.