Změní dokumenty společnost?

TVTV založila v roce 1972 v San Francisku čtveřice autorů Hudson Marquez, Allen Rucker, Michael Shamberg, Tom Winberg a jedna autorka, Megan Williamsová. Od svého počátku se tato skupina, pracující s půlpalcovou kamerou Sony Portapak, zaměřovala na mainstreamovými médii sledované významné politické a společenské události. Jejich prvním filmem bylo Four More Years, zachycující republikánský sjezd v USA v roce 1972, kde byl jako kandidát na prezidenta navržen úřadující Richard M. Nixon a Spiro T. Agnew jako viceprezident. Ve stejném roce natočili také The World’s Largest TV Studio, ukazující pro změnu národní sjezd demokratů. Další jejich dokumenty se zaměřují například na americké televizní reklamy, udílení filmových Oscarů či na šampionát národní fotbalové ligy Super Bowl.

Média a kybernetická válka

Skupinu TVTV můžeme pokládat za odnož sociálního hnutí, která se zaměřila na média a jejich obsahy. Během let se počet tvůrců a tvůrkyň zvýšil na tři desítky (jedním z nich byl kupříkladu i herec Bill Murray) a společně deklarovali svůj cíl: užívat tvorbu nezávislých dokumentů jako nástroje vedoucího k sociální změně ve společnosti. Tento typ aktivistického počinu umožnil především rozvoj videotechnologií, který tak rozšířil počet možných filmařů a filmařek, aniž by film jako médium zůstával pouze v držení vyvolených institucí. S nástupem digitálních technologií v současnosti tento trend ještě posiluje, moc médií proto rozvolňují miliony nezávislých tvůrkyň a tvůrců i obyčejných svědků a svědkyň, kteří událost pouze zachytí kupříkladu na svůj mobilní telefon.

Svůj aktivismus prováděla TVTV v období, kdy mluvíme o tzv. opětovné víře v silné mediální účinky, jež následovala po éře víry v neomezenou moc a následně v neúčinnost médií. Mediální teoretici a teoretičky v ní popisují média jako spíše mocná, ovšem počítají také s aktivní účastí publika. Jeden z členů skupiny Michael Shamberg založil spolu s Paulem Ryanem a dalšími v reakci na práci médií společnost Raindance Corporation. Vycházeli z teorií Marshalla McLuhana, podle nějž jsou veškerá média extenzí člověka, tedy rozšířením našich smyslů. Moderní technologie podle něj vytvářejí jakousi globální vesnici, zpochybňující kulturní hodnoty, kde mohou skupiny filmařek a filmařů vést svou kybernetickou partyzánskou válku. Samotný Shamberg upřednostňoval termín guerillová televize, neboť přestože jsou jejich strategie a postupy podobné boji, tento způsob válčení postrádá násilí. Zbraní guerillové televize byly tedy spíše postupy demaskování výrobních procesů a hierarchie mediální instituce. Jako by se nádherou skvoucí výloha obchodu otevřela a za ní se ukázala ponurá všednodennost hokynaření včetně skladu s plesnivými potravinami. TVTV nás nechává nahlédnout do mysli lidí, kteří v médiích pracují, i těch, kteří se v nich objevují. Tvůrce reklamy na produkty rychlého občerstvení McDonald’s nám líčí pohádkový svět, kde na lukách rostou a tančí hamburgery a z vody přímo do housek vyskakují smažené ryby. Guerillová televize odhaluje trapnost výroby takovéto reklamy, v níž režisér s vervou tleská a poskakuje, aby nabudil přítomné herce a herečky, a kde nepoživatelné umělé hamburgery v „nadživotní“ velikosti roztáčí mechanické zařízení v pitoreskní nekonečnou motanici. Od dětí vystupujících v reklamě se ovšem už teď můžeme dozvědět, že reklama působí: s dikcí dospělých svorně tvrdí, že výrobky této továrny na jídlo prostě milují. Iluze jídla se tak v jejich myslích stává manou.

Rozšíření informačního pole

To ovšem není jediný princip tvorby guerillové televize TVTV. Kromě poukázání na způsob, jakým vznikají mediální obsahy mainstreamových televizních stanic, navíc skupina sama dokumentuje události a nabízí tak rozšíření informačního pole. Kupříkladu v dokumentu Four More Years ukazuje nejen mladé republikány skandující Nixonovo jméno a odpůrce prezidenta protestující na ulici, ale zachycuje nuance tohoto předvolebního boje. Velmi odlišné jsou především postupy zachycení události. Kamera není statická, protahuje se davy mladých lidí v extatickém vytržení, detailně si prohlíží jejich tváře či doplňky a opět se stahuje, aby ukázala celek. Tým TVTV nezaznamenává pouze oficiální projevy, ale ptá se všech zainteresovaných a jejich výpovědi odhaluje v kontextu událostí. Mladá dívka z Floridy se představuje jako „Nixonette“, tedy jakási hosteska předvolební kampaně, protože „chtěla pracovat pro prezidenta“. TVTV vzápětí ukazuje organizátorku sjezdu, jak dívku coby řadového vojáka povolává do služby ke stolu s letáky: „Tady potřebujeme jednu Nixonette.“ Ostatním zaangažovaným ženám pak říká: „Budete obcházet kolem a rozdávat lidem letáky, sušenky. Dostanete klobouky, na nichž budou odznaky s volebními hesly. Stejné budete nabízet lidem. Bude to legrace!“ Stejné odznaky pak tvůrci používají jako mezititulky pro svůj film.

Dalším výrazným rozdílem práce TVTV oproti mainstreamovým médiím je přiznávaná zaujatost. TVTV se nesnaží obrazem ani obsahem vytvářet dojem objektivity, které stejně nelze dosáhnout. Nesnaží se ani vyvolat iluzi nezávislého svědectví, jak tomu bývá u zpravodajství (ne nadarmo vnímá generace lidí, kteří se s televizí nenarodili, informace z televize nekriticky jako pravdu). Naopak – práce s kamerou, střih i samotná koncepce dokumentů svědčí o úmyslu tvůrců a tvůrkyň, kteří – byť se jejich práce různí – sdílejí stejnou výchozí myšlenku a motivaci. Přestože se skupina v roce 1979 rozpadla, zůstala po ní desítka dokumentů, které jsou dodnes významné z hlediska způsobu svého vzniku, formálních postupů a kontextu doby. Letos budou některé z nich k vidění na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě. Guerillová televize jako tvůrčí princip ovšem přežívá, byť se za ni čas od času vydává domácí video rozpustilých teenagerů. Sociálních změn je totiž stále zapotřebí.

Autorka je doktorandka sociologie FSS MU se zaměřením na mediální a genderová studia.