Jak má vypadat superstar? První ročník Československé SuperStar, který vyvrcholil za vysoké sledovanosti v Česku i na Slovensku, dával na tuto otázku odpovědi v každém ze svých dílů. Kromě potřebného pěveckého talentu a exhibicionismu musí vítěz splňovat ideály krásy nebo se k nim alespoň přibližovat. Mezi jeden z příznaků ošklivosti patří tloušťka.
Současná československá soutěž SuperStar má svůj předobraz v britském pořadu Pop Idol, jenž se postupně rozšířil do celého světa. Ještě sledovanější verzí tohoto programu je americká soutěž American Idol. I zde se hledá nová mladá tvář hudebního a televizního průmyslu, jež bude posléze představovat nedocenitelnou komoditu. Superstar bude prodávat nejen svá CD, ale také další výrobky, služby či mediální obsahy, s nimiž napříště spojí své jméno. Musí se tedy dodržet úlitba pravidlům showbusinessu i přáním publika – vedle nezbytného talentu je nezbytností fyzická líbivost. „Krásy“ lze vmžiku dosáhnout vhodným účesem, nalíčením a ošacením, důležité je proto dodržet základní kritérium, jež není snadné rychle změnit – požadavek na štíhlost.
Studia tloušťky, fatfobie, fattism
Studiem populární kultury v USA v souvislosti s požadavky zábavního průmyslu se zabývá i obor „fat studies“. Slovo „fat“ – tlustý – používají stoupenci tohoto oboru namísto eufemismů typu „nadváha“, „plnoštíhlý“ a podobně, aby tak jasně deklarovali svůj politický cíl. „Tloušťka je kulturní konstrukt, jehož prostřednictvím je možné definovat určitou sociální skupinu a zakládat jejím prostřednictvím společenské nerovnosti. Nejčastějším argumentem je přitom obava o zdraví tlustých lidí, což je absurdní. Nikdo stejným způsobem neoznačuje kuřáky či ženy v botách na podpatcích,“ říká americká socioložka Lesleigh J. Owenová, zabývající se fat studies a fat aktivismem. Zdůrazňuje přitom, že termín „obézní“ patří do medicínského slovníku a odkazuje na diagnózu, podobně jako termín „homosexualita“, odmítaný ze stejného důvodů gay a lesbickou komunitou.
O fatfobii se v USA začalo mluvit v souvislosti s „alarmujícími statistikami“ tloušťky tamních obyvatel. Interpretace těchto údajů vycházely z úsudku, že tlustí lidé nutně trpí kardiovaskulárními problémy, a je jim tudíž nutno „okamžitě pomoci“ a „bojovat s tloušťkou“. Fat studies přitom poukazují na četné příklady fyzicky zdatných a zdravých tlustých lidí, kteří se však neustále potýkají se stereotypy. Nejvýraznější projev fatfobie a fattismu se pak objevil v souvislosti s 11. zářím 2001. Tlustým lidem bylo při evakuaci „Dvojčat“ dáváno za vinu, že svou fyzickou konstitucí limitují úspěšnost záchranných prací.
Mýtus krásy, mýtus štíhlosti
Potřeba disponovat fyzickou krásou je navíc „genderovaná“, jak ukazuje ve své teorii Naomi Wolfová, autorka knihy Mýtus krásy (The Beauty Myth, 1991, slovensky Aspekt 2000). Byť je tento požadavek kladen na muže i ženy, druhou skupinu postihuje mnohem více. Wolfová vysvětluje, že je takto pozornost žen obracena k péči o svůj zevnějšek, což jim odebírá čas i peníze, které by mohly investovat jinak. Nutnost být krásnou tak podle ní představuje symbolický mocenský útlak patriarchátu. Aby byl skutečně účinný, je nutné dodržovat podmínku „nebýt nikdy spokojený“. Ženy tak mohou být stále usměrňovány ekonomickým a mediálním tlakem, jak se ukazuje například v rubrikách typu „módní policie“ v ženských časopisech. Jednou je jejich nalíčení nedokonalé, jindy přehnané, „outfit“ příliš odvážný či nudný apod.
K unifikovanému ideálu se musejí vztahovat také proporce ženského těla, tento ideál se ovšem proměňuje kulturně a historicky. Od šedesátých let „kralují“ západní společnosti hubené ženy, přičemž jejich postavy se dále uměle upravují. Hubenost Twiggy už nestačí, v dnešní době je zapotřebí mít plná ňadra (a rty, menší nosy, atd.), čehož lze docílit kosmetickou operací. Tlustý člověk nemůže být podle tohoto kánonu pokládán za krásného.
Koho unesou stupínky vítězů
Projevy fatfobie v souvislosti s genderem vyvstaly v průběhu prvního ročníku reality show Československá SuperStar. Při jednom z castingů na Slovensku členky a členové poroty kritizovali předstoupivší tlustou dívku a poučovali ji, že pro úspěch v showbusinessu musí nejprve zhubnout. V tabloidech i na internetu se pak objevily informace o tom, že ještě po odchodu této adeptky komise velmi nekompromisně hodnotila její vzhled: „Jak si může tato tlustá dívka umývat vagínu, když nemůže pro samý tuk ani připažit?“
V dalším z výběrových kol pak producentský tým sestavil celou jednu skupinu z tlustých dívek. Ty pak na televizní obrazovce defilovaly podobně jako exotická zvířata či jako „odstrašující příklady“. Jistou popularitu si získaly především dvě z nich. Blondýnka Veronika, která se sice nedostala do semifinále, ale jež následně začala v médiích podporovat sebevědomí tlustých žen. Leona Šenková se pak díky svým pěveckým schopnostem blýskla ve finále, kde však navzdory skvělým výkonům a favorizování bookmakery vypadla jako šestá v pořadí. Svůj neúspěch odůvodnila tím, že není štíhlá jako její soupeřky.
Stejné tendence se přitom objevují i v americké reality show American Idol. Také zde zaznívají „dobře míněné“ rady určené tlustým dívkám, jak se připodobnit idolům v pop music. Podobnému, byť menšímu tlaku podléhají i mužští adepti. Porotci například pronesli na adresu jednoho z nich: „Pokud sečtete počet alb, které prodá, a vynásobíte je pěti, dostanete údaj o jeho hladině cholesterolu.“ Nicméně na rozdíl od tlustých žen má American Idol svého „tlustého vítěze“ – v druhé sérii se jím stal gospelový zpěvák Ruben Studdard. Jako o „oplácaném Clooneym“ se pak mluví o vítězi páté řady Tayloru Hicksovi.
Aktivista Jay Black na svém blogu uvádí: „Existuje rozdíl mezi muži a ženami, protože tlustí muži jsou pro porotu roztomilí, zatímco na přísné komentáře o tloušťce ženského těla publikum většinou reaguje tak, že nešťastnou kandidátku v dalším kole vyhodí.“ Oproti reality show typu X faktor navíc v SuperStar hraje svou roli také věková hranice soutěžících. Mýtus o ženské kráse totiž praví, že je pomíjivá a že „časem uvadá“. Prohřešit se proto v tomto relativně krátkém úseku života proti základnímu požadavku je tudíž neodpustitelné. V pořadech typu SuperStar a v showbusinessu obecně platí, že hvězdou se spíše stane netalentovaná krásná žena než nadaná „tlusťoška“. Sebevědomí tlustých žen tak nutně vyžaduje resuscitaci, o niž se snaží právě fat aktivismus. Špeky by proto napříště neměly být nepřítelem, ale součástí osobního image, kulturního kapitálu. Československé soutěže SuperStar se ovšem tento aktivismus zatím nedotkl.
Autorka je mediální analytička a socioložka.