Případ Kundera ohledává hranice svobody historického bádání, odpovědnosti jednotlivce i státní instituce, jejímž posláním je „zkoumat a připomínat důsledky činnosti zločinných organizací založených na komunistické a nacistické ideologii“.
Šok a pocit trapnosti, který přinesl článek Udání Milana Kundery v týdeníku Respekt, nutí všechny, kterých se dotkl, k hledání toho, kde se stala chyba. Podstatné zde jistě je pátrání po tom, zda se opravdu spisovatel dopustil lidského selhání a zda byl nebo je schopen jej reflektovat. V obecné rovině jde o hlubší problém toho, jak se lze vyrovnávat s vlastní minulostí (tedy nejen tou Kunderovou) a jaká ta minulost vlastně byla.
Práce historika a média
Příběh, jehož vyznění je zesíleno jménem autority světové literatury, otevírá ovšem také otázku po etice práce výzkumníka, po tom, jak přistupovat k pamětníkům a jejich verzi událostí (viz článek Terezy Stöckelové na protější straně), či co znamená a do jaké míry je přípustná osobní angažovanost badatele na zkoumaném tématu. Kritické komentáře, které se po zveřejnění článku objevily v českých i světových médiích, dále rozebírají vzájemný vztah médií a historické práce i limity a omezení, které by pro jejich spolupráci měly platit. A pak se nám tu znovu vrací otázka po smyslu a funkci Ústavu pro studium totalitních režimů.
Zde je důležité připomenout, že článek Adama Hradilka, spolupodepsaný Petrem Třešňákem z Respektu, v žádném případě nebyl soukromou iniciativou začínajícího badatele. Tento dojem by v někom možná mohlo vyvolat Třešňákovo tvrzení, že „badatel Adam Hradilek je sice zaměstnanec Ústavu, ale příběh nabídl Respektu k publikaci coby soukromá osoba a Ústav zpočátku pouze asistoval zveřejněním příslušných dokumentů“, anebo skutečnost, že se k tomuto výstupu, který vzbudil zcela mimořádnou mezinárodní pozornost, vůbec nevyjádřil ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů Pavel Žáček, ani Rada Ústavu pro studium totalitních režimů, ani Vědecká rada, které zasedaly pár dní po publikaci textu.
Mlčení těchto orgánů se jistě nedá vykládat tak, že by význam celé události tváří v tvář vpravdě celosvětovému poprasku podceňovaly. Spíše je na místě usoudit, že buď dosavadní postup Ústavu v této věci schvalují, anebo si prostě nevědí rady. Ono to také není jednoduché rozhodování.
„Nevidím žádné pochybení na straně ústavu. Je to součást složitého procesu. Co mají udělat historici, když na takový dokument narazí? Mají ho zase dát zpět tam, kde ho vzali? Podle mě určitě ne,“ řekl 21. října Hospodářským novinám Jiří Gruntorád, který zasedá ve vědecké radě Ústavu. Strkat potichu nazpět dokumenty, které na badatele z archivu bezpečnostních složek vypadnou, by jistě bylo špatné. Mnozí z kritiků však tvrdí, že předtím, než nějaké dokumenty zveřejní, by je měli odborníci v Ústavu pořádně posoudit a zhodnotit. Ale jak? Poslední aféra rozčílila i dosavadního stoupence Ústavu, předsedu Senátu Přemysla Sobotku: „Toto je historický ústav, který má zkoumat, co se stalo, pracovat s fakty, vydávat publikace, pořádat konference, popisovat historii a má být absolutně apolitický. To není hodnotící ústav,“ prohlásil na dotaz Práva. Takže popisovat, ale radši nehodnotit? Nebo radši ještě jinak: zveřejňovat, ale cenzurovat? Místopředseda ODS a vicepremiér Petr Nečas se pro stejný list nechal slyšet, že je třeba stanovit pravidla, kdo je tou autoritou, která řekne, že ta či ona informace bude zveřejněna. „Není potřeba měnit zákon. Mohl by to udělat ústav sám ve spolupráci s vládou a Senátem.“ Nešlo by tak ovšem o zcela bezprecedentní omezení svobody bádání a projevu pracovníků Ústavu?
Regule pro jednání s médii existuje
Pravidla, jak zacházet s informacemi, přitom již Ústav má. Pouze je nenajdete na jeho webových stránkách. Jen několik týdnů před aférou vydal jeho ředitel směrnici O komunikaci s médii a účasti na oficiálních akcích, kterou musí všichni zaměstnanci, tedy i Hradilek dodržovat. V ní je stanoveno: „Pokud se na některého ze zaměstnanců či spolupracovníků Ústavu obrátí novinář se žádostí o mediální výstup týkající se činnosti Ústavu dle ustanovení § 4 zákona č. 181/2007 Sb., je oslovený zaměstnanec povinen odkázat ho na komunikaci s tiskovým mluvčím Ústavu. Tiskový mluvčí dohodne požadované informace s novinářem, zejména obsah rozhovoru, případně konkrétní dotazy na dané téma. Po dohodě s ředitelem příslušného odboru, který určí kompetentní osobu pro další komunikaci, dále řídí kontakt obou zainteresovaných osob. Má přehled o termínech rozhovorů, datech mediálních výstupů a po vzájemné dohodě zajišťuje podporu osob, které vystupují v médiích.“ Z tohoto dokumentu tedy vyplývá, že již nyní jsou vyjadřování pracovníků Ústavu podrobována předběžné cenzuře. Vedení bylo dopředu informováno o obsahu i významu Hradilkova textu i o jeho zahraniční cestě. Zřejmě ale usoudilo, že nemá cenu, aby se kvůli nějakému Kunderovi vracel. Mělo také za úkol zajistit i další potřebné podklady pro text. A dlouhou dobu si vedení také myslelo, že jich zajistilo dost. Nejdříve zástupci Ústavu vyhlašovali, že je jich tolik, že už v případu odsouzení někdejšího západního agenta Miroslava Dvořáčka a případné Kunderově roli v něm nemusí pátrat. Po Kunderově reakci, tlaku politiků a vyjádření dalších pamětníků pak 19. října mluvčí Ústavu Jiří Reichl v televizi Prima připustil, že pracovníci Ústavu pro studium totalitních režimů budou dále zkoumat události z jara roku 1950, které se k Dvořáčkovu případu vztahují.
Ani toto potvrzení pochybnosti ohledně toho, zda byly před publikací explozivního dokumentu shromážděny všechny potřebné podklady a byly řádně posouzeny, ani nedostatečná schopnost interpretace a zhodnocování materiálů bezpečnostních složek, která se projevuje v dosavadních výstupech Ústavu, zatím nedonutily jeho vrcholný orgán – Radu k veřejnému vyjádření či jasnějšímu rozhodnutí. Ostatně zápisy z jejích jednání jsou dosud utajovány. Tato situace ovšem prestiži nyní proslaveného Ústavu neprospívá a nalézání způsobů vypořádání s minulostí rovněž ne.