Jak Rieger odchází po anglicku

První uvedení Havlova Odcházení mimo Českou republiku se konalo v londýnském divadle Orange Tree. „Pomerančovník“ tak získal prvenství, o něž se v Česku svedl lítý zápas. Premiéra tohoto textu se odehrála v rámci podzimního cyklu věnovaného našemu nejznámějšímu dramatikovi.

Není to Fuj

Havlův dvorní překladatel Kanaďan Paul Wilson, mimochodem bývalý člen českých Plastiků, hru jedním, zdánlivě nepatrným významovým posunem v překladu inovoval. Přeložil totiž původní název novin Fuj jako Keyhole, Klíčová dírka. Autorem naznačený nepřátelský postoj k novinám (skoro jako nadávka znějící název novin Radokova pražská inscenace vynechává) Wilson zmírnil a vlastně tak nabídl jeden z možných způsobů výkladu textu. Už od začátku se veškeré dění točí kolem novinových rozhovorů s dvěma politiky a jejich fotografování. Rieger v podání Geoffreye Beeverse si nasazuje tvář mírného, laskavého a trochu zmateného intelektuála, snažícího se důstojně ukončit svoji kariéru. Při projevu se mile, ač trochu sebezahleděně usmívá,

během shrnutí svého veřejného působení dělá rozvážná, nacvičená gesta. Klein Roberta Austina naopak vystupuje jako státník rázný a silný, v černém obleku působí jeho silnější postava majestátně. Redaktorovi moc prostoru na vlastní komentáře nedávají, Rieger mu dokonce vytrhne mikrofon a začne s ním chodit po jevišti jako nějaký bavič. To Klein naopak zvyšuje hlas až k zastrašování. Přesto, jak název plátku trefně napovídá, z rozhovorů redakce nakonec ponechá jenom zkreslené pikantní a čtenářsky vděčné informace ze soukromí. Osobní skandály, které mohou politikovi zničit kariéru, jsou v angloamerickém světě téma aktuální. Tento výklad je ale pro Čechy, jejichž politickým elitám nějaká ta nevěra a podvod jenom přidává na atraktivitě, trochu výstřední. Inscenace graduje, když se Rieger nechá načapat in flagranti se svou fanynkou, karikaturou intelektuálky Beou (Rebecca Pownallová). Od té chvíle se jeho laskavý úsměv promění ve zděšený škleb a brilantní monology ve zmatené a vystrašené koktání. Uvědomuje si totiž, že právě slabost pro ženy ho může na veřejnosti definitivně popravit. Facka od Ireny je zpomalena a zveličena jako ve filmové grotesce. Nejde o obyčejnou reakci žárlivé partnerky. Irena (Carolyna Backhousová) působí jako chladná, nesympatická a pragmatická žena vysoce postaveného muže, která důsledně hlídá jeho veřejný obraz. Přísně dohlíží na novináře a v jejích očích není ani stopa smutku, když zjistí, že ji přítel opět podvedl s jinou.

I love you

Havel Odcházení obohatil odkazy na Shakespearova Krále Leara a Čechovův Višňový sad. Z Čechova vychází i Bernhardova hra Společnost na lovu. Zde motiv kácení stromů symbolizuje vyrovnání se s nacistickou minulostí, stromy napadené kůrovcem se vykácet musejí. Havlův sad jako symbol kulturní identity ale bohužel zachovává původní ruskou melancholii až nostalgii po starých dobách a neochotu přijmout realitu novou. Malé jeviště londýnského divadla Orange Tree

se proto hemží sluhy, Lopachinem, starou roztřepanou máti (skvěle sešlá Aureol Smithová), větrem, deštěm a hromadícími se kufry. Angličané ale všechno, co může zavánět až nesnesitelným sentimentem, ironicky podkreslili svižným jazzem, ústícím do divokého rockového tance všech postav hry. Kancléř, jenž se musí vyrovnat se ztrátou svého postavení, s odchodem z vládní vily a sadu, působí příliš banálně. Havel Riegra totiž napsal jako směšnou figuru v kšiltovce s nápisem I love you. Ani Londýnští Riegera nešetří. Od začátku do konce se chová loutkovitě, trochu pitvořivě. Poletuje po scéně se svým příšerným portrétem, dává k lepšímu své kontakty s těmi opravdu velkými světovými osobnostmi, je tak trochu ušmudlaný politik. Kapitalista Klein plánuje vilu a starý sad přestavět na nákupní a zábavní centrum – a vyznívá vlastně lépe! Možná chtěl Havel odkazem na šílenství krále Leara poukázat na celkovou zradu vlastních ideálů, což ale jako vážněji míněné svědectví o proměně současné střední Evropy nestačí. Beeversův Rieger v shakespearovských pasážích tak zůstává jenom naivním šaškem, ne ambivalentním bláznem. Nabízí se tak srovnání s pražskou inscenací, té přece jenom šlo i o něco hlubšího než o ulítlou grotesku, měla ambice stát se velkolepou existenciální koláží o současnosti. Přesto její výprava, Třískovo (learovské) solitérství, vážná hudba a (čechovovský) smutek pramenící ze ztráty moci působily příliš melodramaticky. Naopak střídmá a civilní režie Sama Walterse pracovala především s hereckou teatralitou. Problematické zůstaly pouze Havlem namluvené autorské komentáře; působily totiž v této ironické a svižné inscenaci nadbytečně, jako potřeba dramatikovy hyperbolizované exhibice.

Autorka je divadelní recenzentka.