Jedním z výrazných solitérů české umělecké scény je malíř Jiří Matějů (1960). Autor studoval na ČVUT (1980–1982) a absolvoval pražskou Akademii výtvarných umění (1988–1994; prof. Bedřich Dlouhý, prof. Miloš Šejn). V letech 1995–97 působil jako odborný asistent Bedřicha Dlouhého a později Miloše Šejna. V roce 2004 stipendijně pobýval v Pollock-Krasner Foundation, New York, USA. Dílo Jiřího Matějů se na první pohled zdá být těžko zařaditelné jinam než do op-artově orientované geometrické abstrakce. Plátna zachycují pravidelné, geometricky řešené struktury, s akcentováním horizontality nebo vertikality užitých elementů. Racionální výstavba obrazové plochy využívá optických kvalit barev – kontrastů, komplementarity, intenzity apod. – k organizaci obrazové roviny. Ta je někde držena v ploše, jinde navozuje iluzivní vstup do dalších dimenzí „za povrchem“ pojednaným barvami a liniemi. Co je klíčem ke čtení obrazového světa Jiřího Matějů? Jsou to především názvy děl – Den za dnem, Kalendář, Něco o zemi, Město, Zahrada, Zlatá střední cesta ad. U umělců racionálních tendencí bychom tuto přiznanou metaforičnost neočekávali. Zde nacházíme moment, který nám může osvětlit umělcovo principiální vnímání reality. Především je to čas vložený do samotné „práce na obraze“, který je tu zhodnocován a prolnut s formou jisté organizace či organizování, podobně jako si lidský jedinec „strukturuje“ svůj čas. Matějů je umělec „řádu a zákonitostí“, do kterých přetváří a kterým přizpůsobuje své individuální vnímání prostoru a času. Zároveň si je ale vědom neustálé přítomnosti vlastního subjektu v aktu rozhodnutí, jak seskupit dané tvarosloví. Obraz se tak ocitá mezi desubjektizovaným vizuálním výstupem a otiskem fyzického „já“ v partituře a rytmu vizuální události, kterou zformovala lidská ruka.