O čem kandidáti nemluví

O chudobě se v prezidentské kampani v USA nemluví. A pokud ano, tak se částečně skrývá kdesi v pojmu „střední třída“, kterou prý hodlá Barack Obama zachránit. John McCain nechce zůstat pozadu: našel si „instalatéra Joea“, jemuž je prý třeba pomoci a ochránit ho před Obamovými daňovými plány. Ve třech prezidentských televizních debatách se slova „chudoba“ anebo „chudý“ ani jednou neobjevila. Demokratický senátor Joe Biden se ve viceprezidentské debatě dokonce bál mluvit o „přerozdělování“ a použil raději „férovost“. „Pojem chudoba je tabu,“ tvrdí socioložka Audrey Devine Ellerová z Rutgerské univerzity. Ovšem ne pro všechny. Rozhodně ne pro novinářku Barbaru Ehrenreichovou, jak dosvědčuje její nová kniha Tato země je jejich země (This Land is their Land), na jejíž obálce je zájmeno „jejich“ červeně přeškrtnuto. Kniha obsahuje několik desítek krátkých satirických glos a komentářů o americké ekonomice, politice, zdravotním systému či pracovních podmínkách. Část z nich byla už dříve otištěna v denících Los Angeles Times a The New York Times nebo v časopisech The Progressive a The Nation.

Kdo je Barbara Ehrenreichová? V recenzované knize se v jedné glose nazývá „disidentskou bloggerkou na volné noze“. Neví však, jak dlouho bude tato práce v USA ještě existovat. Popisuje případy novinářské práce outsoursované do Indie. Jako nejjistější způsob, jak zajistit svou budoucnost, jí připadá nápad překvalifikovat se na masérku, tedy alespoň do té doby, než někdo vymyslí způsob, jak dělat masáže na dálku. Ehrenreichová je pečlivá a kritická pozorovatelka, stýká se s lidmi z různých vrstev, dělá s nimi rozhovory a dokonce si sama vyzkoušela, jaké to je, pracovat v obchodním řetězci Wal-Mart a žít z minimální mzdy (píše o tom ve svém bestselleru Nickel and Dimed).

Je také feministka. A rozbíjí rodiny, jak se alespoň domnívá jedna novinářka z Fox News. Ehrenreichová se s tímto obviněním setkala při listování v knize z letištního stánku v Atlantě, kde však podle svého tvrzení nebyla na „sjezdu lesbických marxistických vražedkyň dětí“, ale na návštěvě rodiny.

Jedním z hlavních témat poslední publikace Ehrenreichové je skutečnost, že od druhé poloviny sedmdesátých let v USA znatelně stoupá nerovnost mezi chudými a bohatými Američany. Autorka uvádí, že v roce 2004 byl medián v oblasti příjmů odhadován na 43 200 dolarů (medián rozděluje populaci na dvě poloviny) a průměrný plat činil 70 700 dolarů. Rozdíl v těchto dvou sumách poukazuje na velikost platové nerovnosti. Situace, kdy velká část Američanů žije pod hranicí chudoby, téměř padesát milionů jich nemá zdravotní pojištění, sociální stát je ořezán na minimum a pracovní podmínky se někdy podobají novodobému otroctví, Ehrenreichovou vede k velké skepsi vůči existenci demokracie v Americe. Prohlašuje: „Možná, že žiji jen ve zkroušené subkultuře, kde lidé zápasí, aby zaplatili nájem, potí se při hrozbě ztráty práce a lámou si hlavou se zdravotním pojištěním.“ Čísla z minulých let ale podle ní potvrdila, že se jedná o obecnější jev a ekonomická situace v řadě domácností rozhodně není růžová.

Lidé v moderní americké společnosti se do velké míry definují skrze svou práci. „Nemáš práci? Tak kdo jsi?“ evokuje Ehrenreichová běžnou konverzaci. Od loňska ale stoupá v USA nezaměstnanost a „trh s pocitem hanby“ je tak na vzestupu. Do „trhu s pocitem hanby“ autorka zahrnuje různé knihy, průvodce či porady odborníků, kteří se zaměřují na jednotlivce a snaží se odstraňovat jeho možné vady nebo postoje, které komplikují uplatnění na trhu práce. Tento přístup vychází z přesvědčení, že je vinou samotných propuštěných, že se ocitli na dlažbě. Asi nebyli dost dobří, aby si zasloužili pracovat na tom kterém místě. Hlavním mottem podobných poradců je: Musíte na sobě více pracovat. Ehrenreichová se ale proti takovému přístupu, který viní jednotlivce ze selhání na trhu práce, ostře staví: „Neobviňuj sám sebe!“ vyzývá. A snaží se ukázat, kde je podle ní třeba hledat skutečnou vinu: „Hanba Fordu a GM [General Motors] za to, že vsadili vše na terénní auta a pak propustili tisíce lidí! Hanba vysokým manažerům, kteří mají platy se sedmi nulami, zatímco jejich nejhůře placení zaměstnanci si chodí pro potravinovou pomoc! Hanba Kongresu za to, že se pojištění v nezaměstnanosti vztahuje na méně než jednu třetinu propuštěných!“

Armáda a vězení

Sociální stát je v USA omezený, i když se do něho započítá armáda anebo vězení, jak to provokativně činí Ehrenreichová. Kritizuje absenci fungující sociální sítě a mzdové podmínky, které neumožňují žít v této zemi důstojný život. Píše o tom, proč je v USA pro chudé lidi tak přitažlivá armáda. Platy a další příspěvky pro vojáky ale nebývají zas tak výhodné, jak by se mohlo zdát z rozsahu vojenského rozpočtu. Vojáci si často dokupují část výstroje a řada organizací a dobrovolníků materiálně podporuje nejen je, ale i jejich rodiny na dobrovolné či aktivistické bázi. Rozhodně tedy není možné plést dohromady „armádu USA a švédský sociální model“.

Ani vězení není novým americkým nástrojem řešení chudoby. Autorka přesto poukazuje na zajímavý trend, kdy stoupá počet postelí ve vězeních a klesá množství veřejného sociálního bydlení. A domnívá se, že mezi těmito čísly existuje souvislost. V komentáři nazvaném Důchod, nebo vězení? píše o případu 65letého člověka, který si ve svém věku nemohl najít práci, jež by ho uživila. Ukradl tedy v bance 85 dolarů a domluvil se s „chápajícím“ soudcem, že si odsedí několik let vězení, než bude mít nárok na sociální zabezpečení. Ehrenreichová také připomíná, že řadu sociálních služeb a péče je ve Spojených státech možné zajistit jen díky přítomnosti migrantů „bez papírů“.

Za současné špatné ekonomické situace v USA, kdy se hroutí ideál neregulovaného kapitalismu, může být pohled Ehrenreichové přijatelnější pro ještě větší množství čtenářů než obvykle. „Chamtivost na Wall Streetu“ se nyní v amerických médiích skloňuje ve všech pádech. Ani Ehrenreichová nemá pochopení pro takzvané zlaté padáky, které symbolizují mravní prohnilost finančního centra. A přidává své ironické šlehy. „Co když měl bývalý šéf firmy Home Depot Robert Nardelli nějaké zvláštní životní potřeby, o kterých nevíme?“ ptá se. Tento neúspěšný manažer dostal minulý rok odchodné ve výši 210 milionů dolarů. Ehrenreichová k případu nabízí vysvětlení: „Možná má nějakou neobvyklou nemoc, kterou je možné léčit jen denními infuzemi mletých čerstvých jater gorily. Jen si zkuste denně k osobní konzumaci koupit jednu gorilu nebo vlastně jakékoliv – mimochodem – ohrožené zvíře!“

Autor pobývá na Fulbrightově stipendiu v USA a vede blog www.czaniecki.wordpress.com.