Radikální islamisté jsou hlavně v období po 11. září 2001 prezentováni jako jedni z hlavních nepřátel Západu, takřka stejně nebezpeční jako východní blok v době studené války.
Časy Bushovy křižácké rétoriky („válka proti teroru“, „kdo nejde s námi, jde proti nám“) jsou sice už pryč, navíc al-Káida zřejmě postupně slábne, avšak radikální islamisté (hnutí Hamás, Tálibán, Hizballáh atd.) zůstávají nadále v očích mnoha lidí na Západě synonymem úhlavních vyzyvatelů Západu usilujících o jeho zničení. Realita je však výrazně složitější, neboť ještě v poměrně nedávné době studené války byly pohledy západních politiků na radikální islamisty nezřídka výrazně odlišné od těch dnešních.
Účel posvěť
Zahraniční politika velmocí, včetně těch demokratických jako USA a Izrael, nebyla zvláště během studené války ohledně spojenců vybíravá. Účel světil prostředky, a tak obě strany studené války hledaly v regionech svých zájmů spojence, u nichž často stačila prakticky jediná kvalifikace – společný nepřítel. Z těchto důvodů mohly Spojené státy podporovat islamistickou (obvykle tvrdě antikomunistickou) opozici v arabských zemích (například egyptské Muslimské bratrstvo), která konspirovala proti sekulárnímu režimu kooperujícímu se Sovětským svazem (to byl případ násirovského Egypta – a to i přes skutečnost, že on sám ani jeho režim komunistické nebyly). Z podobného důvodu Izrael podpořil aktivity šejcha Jásína při formování Hamásu před rokem 1987. V tomto případě však hrála roli i strategie „rozděl a panuj“, neboť tehdy Izrael považoval za hlavního nepřítele Organizaci pro osvobození Palestiny (OOP), v níž hrál nejdůležitější roli Arafatův Fatah. Ze strany Izraele to rovněž nebyl zcela nelogický krok, protože palestinští islamisté se vyhraňovali proti Arafatovu establishmentu, ve kterém působila řada bezbožných radikálů zhlížejících se v myšlenkách antiimperialismu, permanentní revoluce a ateismu. Pokud se tedy palestinské skupiny dostaly do křížku, bylo to pro Izrael výhodnější, než kdyby čelil sjednocenému bloku všech palestinských sil.
Největší problém této – v kontextu doby snad alespoň z jistého úhlu pochopitelné – strategie spočíval v tom, že byla velice krátkozraká. V dané době sice často aktuálně pomohla oslabit nepřítele, z dlouhodobé perspektivy však též posilovala nepřítele nového – právě onoho pragmatického spojence, který ve skutečnosti bral podporu Západu jako momentální (tedy rovněž pragmatickou) výhodu.
Bojovníci míru z al-Káidy
Islamismus je velmi široký pojem a zdaleka ne vždy znamená propojení islámu s terorem. Přesto jednou z hlavních spojnicí vzniku islamistických obrodných hnutí byla reakce na velmocenské ambice Západu (a Ruska) na Blízkém východě a ve Střední Asii. U radikálních islamistů to logicky platí ještě víc. Velký problém spočíval i v tom, že během studené války Západ nepodporoval ani tak muslimy, islám jako náboženství, případně umírněné islamisty, ale vybral si pro dosažení svých politických cílů právě radikálně islamistické skupiny a osobnosti, jako byl Usáma bin Ládin, Gulbuddín Hekmatjár či šejch Ahmad Jásín. Tím nezřídka vyděsili i umírněnou muslimskou většinu.
V čase afghánské války byli afghánští mudžáhedíni a polní velitelé označeni prezidentem Reaganem za „bojovníky míru ochraňující principy nezávislosti a svobody, která je základem světové bezpečnosti a stability“. Reagan by si svá naivní slova zřejmě rozmyslel, kdyby se více zajímal nejen o jejich antikomunismus, ale i o další aspekty jejich ideologie. Mnozí z těchto mudžáhedínů totiž vzápětí zformovali al-Káidu nebo se připojili k Tálibánu.
Podobně tak i Izraelci dostávali od svých informátorů v pásmu Gazy v osmdesátých letech zprávy o nebezpečí hnutí, které formuje šejch Ahmad Jásín, který byl sice již od dětství upoután na invalidní vozík, ale jeho vliv byl mimořádný. V článku ve Wall Street Journal Jak Izrael pomohl se vznikem Hamásu izraelský brigádní generál Jicchak Segev vzpomíná, že „náš arcinepřítel byl tehdy (v sedmdesátých a osmdesátých letech) Fatah a šejch Jásín byl stoprocentně mírumilovný“. Další Izraelec, Avner Cohen, který pracoval na izraelském ministerstvu pro náboženské záležitosti v odboru pro pásmo Gazy, zaslechl v osmdesátých letech mnohá varování od tradičních islámských kleriků v Gaze na adresu šejcha Jásína. Dostával od nich zprávy, které Izraelce před ním výslovně varovaly, neboť se jednalo o nebezpečného člověka a další spolupráce s ním by mohla v rozmezí dvaceti až třiceti let vyvolat obrovské problémy. Dnes Cohen jen suše konstatuje: „Klerici měli pravdu.“ Robert Dreyfuss, autor zřejmě nejznámější publikace o spolupráci mezi Západem a islamisty Ďáblova hra. Jak Spojené státy pomohly pustit z řetězu fundamentální islám (Devil’s Game – How the United States Helped Unleash Fundamentalist Islam, 2005), cituje ještě otevřenější slova Charlese Freemana, bývalého amerického velvyslance v Saúdské Arábii: „Hamás nastartoval Izrael – byl to projekt izraelské domácí kontrarozvědky Šin Bet, která se domnívala, že to může oslabit OOP.“
Od charity…
Islamismus reagoval do značné míry také na neschopnost sekulárních režimů arabského a muslimského světa, na jejich zkorumpovanost, nezpůsobilost zajistit základní životní potřeby chudších vrstev obyvatel, na prohry arabských režimů ve válkách s Izraelem atd. Islamisté byli čím dál více schopni vytvářet stávajícím sekulárním režimům alternativu a stávali se stále více jejich konkurencí. Tak tomu bylo od sedmdesátých let v Egyptě, Sýrii i jiných částech muslimského světa.
V Palestině měla konfliktní linie „islamisté versus sekulární nacionalisté“ rovněž potenciál, ale zdejší situace byla s ohledem na izraelskou okupaci po roce 1967 poněkud odlišná. Zatímco v arabských zemích stáli arabští islamisté v opozici vůči vládnoucímu arabskému sekulárnímu režimu, na okupovaných palestinských územích vládla izraelská vojenská správa, a tak byla solidarita mezi palestinskými islamisty i nacionalisty logicky větší než v arabských zemích. Izrael tak musel vynaložit úsilí, aby obě frakce postavil proti sobě. Dreyfuss zmiňuje, že když v roce 1970 šejch Jásín, vůdce Muslimského bratrstva v pásmu Gazy, požádal izraelské úřady o svolení se založením islamistické organizace, byl ještě jeho návrh zamítnut. O tři roky později ale svolení dostal a pod dohledem Šin Bet mohl založit organizaci Islámské centrum, které začalo následně spravovat stovky mešit, charitativních institucí a škol. Ještě větší podporu získal šejch Jásín za izraelských pravicových vlád po roce 1977 a za vlády politiků, jako byl Begin či Šamir (naopak izraelská levice se více orientovala na kontakty s OOP). Ne každý v izraelských tajných službách hodnotil tuto podporu jako prozíravou a zvláště odborníci na arabské prostředí před ní varovali.
…k teroru
Tolerance islamistických aktivit či jejich tichá podpora pokračovaly až do vypuknutí první intifády v roce 1987. Právě tehdy se zformovalo samotné hnutí Hamás, které ukázalo svou pravou tvář a projevilo se jako daleko nebezpečnější než Arafatův establishment v OOP. Na počátku devadesátých let pak byl Hamás zcela odstaven od vlivu mírovým procesem z Osla. Izraelská strategie se tak zcela obrátila a OOP (v níž dominoval Fatah) začala být jednoznačně považována za partnery pro mírová jednání.
Za této situace Hamás ještě přitvrdil a rozvinul svou taktiku sebevražedných atentátů v izraelských městech. Jednou z hlavních záminek pro Hamás byl masakr provedený židovským osadníkem Baruchem Goldsteinem v hebronské mešitě v roce 1994. Ten tehdy samopalem postřílel 29 modlících se muslimů a desítky dalších zranil. Hamás tento útok jednoznačně interpretoval jako útok na samotný islám. Šejch Jásín byl sice uvězněn už v roce 1989, ale Hamás už měl pevně vybudovanou strukturu, včetně militantního, civilního křídla i exilového vedení. Navíc po debaklu Mossadu při pokusu o likvidaci šéfa exilového vedení Chálida Mišála v Jordánsku musel být Jásín v roce 1997 propuštěn a mohl se vrátit zpět do pásma Gazy. Šejch a řada jeho stoupenců se tak stali zodpovědnými za smrt stovek Izraelců, nejvíce pak v období druhé intifády po roce 2000. Jásín i další vůdcové hnutí byli sice později usmrceni izraelskými raketami v rámci „mimosoudních cílených likvidací“, avšak Hamás projevil životaschopnost i bez nich.
Taktiku sebevražedných atentátů hnutí postupně omezilo, což souviselo i s jeho zájmem o vstup do palestinské politiky a jeho drtivým vítězstvím v palestinských volbách v roce 2006. Velmi však rozvinulo vývoj lehkých raket odpalovaných z pásma Gazy na izraelské obce v její blízkosti. Raketové ostřelování bylo také jednou ze záminek nedávné izraelské operace Lité olovo, která se ukázala jako jedno z nejkrvavějších střetnutí v historii izraelsko-palestinského konfliktu.
Hamás je i dnes Izraelci považován za nepřítele číslo jedna na palestinské scéně. Izrael dokonce dodal zbraně Fatahu pro vnitřní konflikt mezi Fatahem a Hamásem. Ten se rozhořel v posledních letech a vedl mj. k rozdělení Palestiny na „Hamastán“ v pásmu Gazy a „Fatahland“ na Západním břehu. Za této situace se rozhodně nehodí připomínat rozporuplnou politiku tiché podpory radikálních islamistů v sedmdesátých a osmdesátých letech. Podobně tak američtí politici jen neradi vzpomínají na strategii podpory islámských radikálů během studené války. Nasypat si popel na hlavu by přitom mohlo mít i pozitivní účinek: reflexe vlastních chyb Izraelem, Američany i dalšími velmocemi by dodala jejich politice na Blízkém východě na větší důvěryhodnosti a mohla by navíc napomoci vyvarovat se podobných strategických chyb v budoucnu.
Autor je právník a politolog, působí v Ústavu mezinárodních vztahů a přednáší mj. na CEVRO Institutu problematiku Blízkého východu.
Další komentář k tématu od Jana Čuříka najdete na www.advojka.cz.