Na první pohled se může zdát naprosto logické, že koalici vytvoří dvě strany, které mají společné kořeny a v mnoha ohledech i podobné názory. V každodenní politice ale tato jednoduchá logika neplatí a sociální demokraté zjevně dobře vědí, proč na vládní úrovni byli dosud ke spolupráci s komunisty v plně oficiální a přiznané formě zdrženliví.
U sborníků z konferencí bývá časté, že se organizátorům nepodaří udržet v přijatelných hranicích rozptyl témat jednotlivých článků. V tomto směru lze sborník Historické a politologické pohledy na spolupráci sociálních demokratů a komunistů hodnotit velmi dobře, a to jak z hlediska tematického, tak i chronologického. Editoři sice poněkud podcenili jazykovou kontrolu knihy, takže příležitostně narazíme na špatné přepisy jmen a dokonce i gramatické chyby, ale jinak se jedná o zdařilou knihu, která nepochybně má potenciál svým tématem i zaměřením oslovit širší čtenářskou obec.
Nepěkná politizace autorů
Navýsost pochybná je však její koncepce, vyjádřená v úvodu po výsměchu (podle editorů dodnes dominujícímu) postnejedlovsko-jiráskovskému narativu českých dějin. Píší: „Věříme, že i prostřednictvím této publikace pokračuje umenšování dluhu, který česká konzervativní a liberální pravice má vůči interpretaci české historie.“ (s. 9) Zaštiťovat se politickou ideologií v momentu, kdy s ní značná část přispěvatelů nemá vůbec nic společného a kdy zjevně neměli tušení, jakou nálepku editoři sborníku dají, považuji za editorský postup velmi nekorektní a neseriózní.
Texty v dostatečně reprezentativní míře pokrývají celé relevantní období, tj. od rozkolu na revolucionáře a reformisty na počátku 20. století až do naší současnosti. Z pochopitelných důvodů se největší procento článků soustřeďuje na období let 1945-48 a zde zvláště na otázky znárodnění. V obecné rovině tak činí J. Pernes, J. Kocián, Z. Jirásek a do značné míry také O. Tůma, jenž pojednává o podmínkách odmítnutí Marshallova plánu. Vedle nich se zde objevují partikulární studie, orientující se na detailní rozbor souvisejících otázek. M. Tuček podává rozbor znárodnění bank, zatímco tři další autoři, H. Stříteský, L. Navara a M. Plavec, popisují každodenní praxi konkrétně vybraných znárodněných podniků.
Výše zmíněné studie jsou shrnuty do druhé části sborníku, nazvaného Znárodnění a ekonomika. Část první, O době a idejích, je podstatně více zaměřena na otázky politologické. Uvozuje ji text R. Jocha, jehož obsahem je morální apel na to, aby sociální demokraté byli vždy nejprve demokraty a teprve potom socialisty. V. Sommer popsal obecné vývojové trendy konfliktní koexistence obou politických stran ve 20. století. Za povšimnutí stojí hlavně jeho upozornění na to, že obě uvedené strany tzv. staré levice sice mohou získat solidní voličskou podporu, ale nejsou reprezentantem antisystémových hnutí, neboť je už nejsou schopny pojmout (s. 23). Uvidíme, jak úspěšný bude do budoucna pokus Oskara Lafontaina v Německu z roku 2007 vytvořit nový typ levicové strany fúzí staré a nové levice.
Smrtící objetí
Část třetí, nazvaná Smrtící objetí, zahrnuje vesměs historická témata, opět především z éry před rokem 1948 (L. Cabada, V. Veber, P. Blažek, T. Bursík a znovu J. Pernes). V jejím závěru se nachází pojednání T. Grulicha o exilové sociální demokracii a zajímavý článek J. Mlejnka o konkurenci a kooperaci sociálních demokratů a komunistů po roce 1989.
Sborník poskytuje i jednoznačně formulované doporučení pro dnešní politickou praxi ČSSD od V. Hlouška, který je vyvodil z komparace budování koalic v západoevropských zemích v minulých desetiletích: „Podmínky, za nichž se rozhodla demokratická levice pro takto riskantní spolupráci, byly ovšem poměrně přesně dané. Buď se jednalo o spolupráci se zřetelně reformně orientovanou komunistickou stranou (finští a částečně italští komunisté), takže nebezpečí příliš extrémní politiky nehrozilo, nebo se naopak utvořila koalice s málo reformovanou, avšak slabou komunistickou stranou (Francie). (…) V italském případě navíc byli komunisté z PRC pouze jednou složkou velké levostředové koalice Olivovníku a jejich vliv byl více než dostatečně kompenzován přítomností jiných stran. Pro české poměry je poučná zejména situace tam, kde se jedná o zároveň silné a zároveň relativně ortodoxní komunisty (Portugalsko a částečně Španělsko). Místní socialisté v takovém případě raději spolupráci neriskují a volí jiná řešení (podpora menšinového kabinetu dohodou s regionálními stranami či pravicí).“ (s. 47) Zůstává ovšem značně diskutabilní otázkou, zda Jiří Paroubek, pokud dostane v budoucnu příležitost sestavovat vládu, bude ochoten dát na rady „filosofů“ a nevyslyší touhy utvořit (jen na první pohled silnou) levicovou koalici, jež ve svých důsledcích může s velkou pravděpodobností oslabit jeho vlastní stranu a mít dnes těžko odhadnutelné důsledky i pro Českou republiku.
Autor je historik a právník.
Dusivé objetí – Historické a politologické pohledy na spolupráci sociálních demokratů a komunistů. Hynek Fajmon, Stanislav Balík, Kateřina Hloušková (eds.). CDK, Brno 2008, 207 stran.