Proč ta Česká radost?

Ivetka a hora rekapituluje příběh jedné ze dvou dívek, kterým se na začátku devadesátých let 20. století pravidelně zjevovala ve srubu na hoře Zvir na východním Slovensku Panna Marie, přičemž sama Ivetka s ní údajně také hovořila. Dokument obsahově vychází z videozáběrů Janečkova spolužáka z FAMU Stana Kundy, jež natočil v devadesátých letech v rámci školního cvičení. Janeček s jejich pomocí chronologicky rekonstruuje příběh Ivetky (a hory) od hrdinčina dětství až do současnosti. Ivetka jako hlavní vypravěčka postupně provází diváka samotným zjevením, svým vyrovnáváním se s traumatem, způsobeným davovým šílenstvím věřících, a následnou krizí víry až do závěrečné katarze, mimo jiné v podobě Janečkem natáčeného snímku. Kundovy „vybledlé“ záběry značně přispívají k celkovému (nyní velmi populárnímu) časosběrnému nádechu snímku, a tak je možné, že stejně jako u Reného Heleny Třeštíkové se i u Ivetky někdy dočkáme pokračování.

Po formální stránce je film efektní: záběry Braňa Pažitky jako střižené ze Želar, střihy lidově znějících ceremoniálních vícehlasů do nájezdů kamery z mimoobrazového pole, dramatická rekonstrukce klíčové scény prvotního zjevení, podbarvená hororovou zvukovou stopou nebo hitchcockovsky mrazivý závěr – to vše bude divácky atraktivní i pro zahraniční distribuci.

Religiózní PR dokument

Janečkův dokument však obsahuje zásadní problém na obsahové rovině. Režisérovi se podařilo s Ivetkou navázat blízký vztah, založený na vzájemné důvěře a obdivu („Je to jedna z nejinteligentnějších žen, se kterými jsem se setkal.“) Nelze se však ubránit pocitu, že jinak by nesvolila k natáčení příběhu, na němž se během devadesátých let chtěl přirozeně přiživit také mediální bulvár (a druhá dívka Katka proto ve filmu odmítla vystoupit). Povaha tohoto vztahu bohužel Janečka jakožto tvůrce odsuzuje k jednostrannému pohledu na věc, což poznamenává celkovou myšlenkovou kostru filmu. Možná to bylo i ono okouzlení estetickým, doslova „materiálním“ potenciálem filmu, co režiséra nakonec nepustilo do myšlenkového kontrapunktu očekávaného zvídavým divákem. Klíčový fenomén mariánského zjevení pro něj zůstává nepopiratelným dogmatem, zjevením „věci o sobě“, uzavřeným jakémukoli dotazování. V jediném kriticky nadějném místě, kdy je nastolen problém „reálnosti“ celé události, Janeček zpoza kamery vystřelí ideologicky postavenou filosofickou otázku směrem k naprosto nepřiměřeným adresátům – místním chlapcům na motorkách: „Je rozdíl mezi tím, když tomu někdo věří a nevěří?“ Odpověď samozřejmě zůstane viset ve vzduchu, neboť z Janečkova pohledu už nejde o otázku víry, ale jistoty. Je o tom a priori přesvědčen, jakkoli se to před jihlavskými diváky při diskusi po filmu bál říct. Nezávislý divák však tento postoj sdílet nemusí.

Režisér bohužel spadl do vlastní pasti, aniž by si to jakkoli připouštěl. Nelze popřít, že Ivetka je neobyčejně zajímavá žena s „pohnutým“ osudem, tichá, skromná, inteligentní, plachá. Ovšem z filmu, který měl potenciál kritického přístupu k fenoménu zjevení, což přinejmenším zahrnuje prezentaci alespoň dvou stran – „věřící“ a „nevěřící“ (mezi nimiž však bezpochyby existuje pozoruhodné spektrum těch, kteří jedno či druhé činí pouze částečně), se stalo cosi jako religiózní či turistické PR. Film nikdy nepřekročí hranice, které Ivetka svým vyprávěním či ochotou vytyčí (nepočítáme-li scénu, kdy hovoří o svých bolestech v zádech, nebo farářovu vděčnou úvahu o filmu během kázání). Mottem a motorem Ivetčiným i Janečkovým je pokora k mystériu – co stalo se, nelze „odestát“.

Myslet, či nemyslet filmem – to je, oč tu běží

Jistě, i spirituální filmy s takovýmto posláním mohou být hodnotné. Pro „jihlavského“ diváka, burcovaného každoročně mottem festivalu „myslet filmem“, by však měly být spíše zklamáním. Proč ve filmu nevystupuje nikdo z „opačného“ názorového tábora? Třeba psycholog, psychiatr, filosof, fyzik nebo přírodovědec? Je z jejich pohledu vůbec možné, aby k takovéto události došlo? Jaká je skutečná povaha fenomenality tohoto fenoménu? Stane se každý, kdo prohlásí, že viděl Boha či ďábla, předmětem Janečkova zájmu? Režisér dokáže klást „nepříjemné“ otázky pouze představiteli církve ohledně podmínek oficiálního uznání zjevení. Jde však znovu pouze o laciné zavděčení se divákovi, který je vmanipulován do Janečkovy investigativní pozice, zesměšňující vyjmenovávané předpisy. Otázka oficiálního církevního uznání, obecně tedy podstaty určitého jevu, je naprosto irelevantní, pokud je odsunuta stranou otázka samotné jeho existence, jež k podstatě teprve otevírá přístup.

Janečkův film jihlavský festival slavnostně zahajoval a díky atraktivnímu tématu i dostatečné publicitě se těšil velkému zájmu diváků, za což se jim tvůrci po druhé projekci filmu v kině Sokol odměnili besedou s protagonistkou Ivetkou Korčákovou. Diskusi s ní a s režisérem Janečkem moderoval vedoucí kulturní rubriky Hospodářských novin Petr Fischer. Diváci besedě po filmu bohužel především děkovali. Za co lidé děkují Ivetce a za co budou nyní děkovat Janečkovi? To je jedna ze základních otázek, filmem naprosto opomenutá. Bohužel především za to, co je pravým opakem motta, které proklamuje v médiích jihlavský festival. Děkují za to, že nemusejí přemýšlet. Že jim někdo naservíruje ideologicky jednostranný pohled na určitou událost, a oni, ukolébáni obrazem, zvukem a fyzickou přítomností hlavní představitelky, jsou ujištěni ve vlastním bezbolestném přesvědčení. Zklamáním byl v tomto ohledu i přístup moderátora diskuse, jenž tu nepřekročil obvyklý postoj vzájemného poplácávání se po zádech.

Český vítěz jihlavského festivalu tak po sobě organizátorům i každé příští porotě zanechal zásadní a palčivou otázku: Co je to vlastně to myšlení filmem?

Autor je cinefil, filosof a tlumočník.