Na čem se shodneme

„Pomalá sebevražda, hlásají plakáty
na pisoárech/ v nákupním centru a já
nemám co říct.“ Jakub Řehák se ve své
nové básni vydává kromě nákupního
centra také na úřady, zkoumá plynutí
dnů i povahu lednového sněhu.

Věci, na kterých se můžeme shodnout,

jsou jednoduché,

slunce za okny, řinkot kolejí, chrapot sbíječek,

vzdušné chocholy

napůl žerdi v nejhorším mrazu

za poslední roky;

pot stékající z dlažby,

denní zkoumání

jazyka,

hmatání zduřelých uzlin v podpaždí

a tříslech. To jsou mé obřady.

Ale co je to

 – vyzařování, vyhasínání

jen v opačném směru…?

Inzulín šera.

Hrst plevele za chladným betonem,

plech nespatřených střech,

pach holubů

třískajících křídly o vlhké kamenité zdivo

vycíděných pražských zdí.

Snáší se soumrak

podél promenády

a od jisté doby není nevinnost

jen nenávist – chtěl jsem žít

jinde, třeba v Řecku,

ale žiji tady.

Natažené ruce úřadů, chodby,

zpocené větráky.

Výboje zarývají se k večeru

do měkké šedé kůry, působí

závrať a bolest za krkem,

město pak vidím

a je mnohem skutečnější.

Padající melouny nic nevyřeší,

jen vypadají krásně na zářivých plachtách

v kalném zeleném světle,

ne,

melouny nic nevyřeší, mohou padat dál.

Zbavit se zapšklosti, postoupit

k vyššímu oddílu světla

je úkol.

Tuto zimu kosi zůstali, mátl je teplý vlhký vzduch

rozprostřený nad písčitými nánosy

probouzejících se ulic.

Chodci klopýtali v mátožných snech,

ale černé ptactvo odsouvalo zimu do bezvýznamného gesta.

Zima nás hřála, přikryla zem

sněhem zapomnění.

Věci, na kterých se můžeme shodnout,

leží na jednoduché škále –

nelhat, nepodvádět, neubližovat.

Pomalá sebevražda, hlásají plakáty na pisoárech

v nákupním centru a já nemám co říct;

přítomnost je klíčem k okamžiku,

život už dlouho budil dojem

ranního vstávání, odkrývání pokrývky,

nehmatání milovaného těla, odchodů

do zaměstnání.

Trvají krátce dny,

tváře přátel pohlcené stínem

v šeru,

v modrém zimním šeru, sníh

čtyři podstaty sněhu, pozdního lednového sněhu

uprostřed noci na kapotách aut,

a zmrzlý praskající vzduch

a zimní průzory,

a žádná nemoc, žádný ničemný život,

žádná

slova klouzající do mělkých sálů,

nic,

anebo se můžeme shodnout,

zda mají kancelářské ženy duši,

zda kouř jejich vlasů

spustí se ke kotníkům a způsobí

rozkoš,

zda chození, dusot, nervozita

v mdlém kalném světle

nadcházejícího ledna

něco vysvětlí.

Anebo se verš rozplyne spolu s mokrým sněhem

ve větvích

a obřady

na počátku roku se promění v mátožné

soustředění,

v hledání viníků,

anebo to bude bílé, plné sršícího chladu,

anebo to bude bílé, plné sršícího chladu,

anebo to bude bílé, plné sršícího chladu.

Můžeme se rozhodnout.

Teď je však nutné v kanceláři

psát:

platby ve stavu žaloba přijímáme,

neposíláme platit na právní oddělení

platby přijímáme

i částečné,

nejsme-li si jisti, zda platí vše,

např. úroky, raději zavoláme

a zeptáme se.

Neposíláme zbytečně

na právní přes celé město.

Mrtvá nevěsta pluje v moři.

V Řecku hoří modrý aspirin.