Turecká literatura zažívá v tuzemsku malou konjunkturu – po Orhanu Pamukovi vychází v českém překladu výbor z poezie turecko-německého básníka Zafera Şenocaka. Zatímco však Pamuk v jednom ze svých česky vydaných románů tematizoval Nový život, ocitá se Şenocak rovnou V novém světě. Snad to ani není příliš náhodná podobnost.
Zafer Şenocak (1961) se narodil v Ankaře, avšak prakticky celý život žije v Německu. Téma migrace i vztahů obou kultur se i tak stalo jeho celoživotním (kromě básnických a prozaických textů publikuje také eseje). Výbor z jeho básní V novém světě pokrývá období přibližně dvaceti let. Şenocakova poezie je pevně vrostlá do západní tradice, Orient se objevuje spíše v náznacích, někdy navíc splývajících se světem Bible (například v motivu obětního kozla: „na každém rynku dítě koluje/ každý mu na ucho přišije/ svou nejmilejší neřest/ až dítě zmizí/ bude země čistá“). Občasný zvířecí motiv připomene bajku.
Ztráta společného jazyka
Şenocak má v sobě kus symbolisty, chmurně pohlížejícího na „fin de sičcle“ (zejména v temně laděné skladbě V novém světě) a svět poznamenaný ztrátou jistot a orientačních bodů. Pasy jsou prošlé, povolení vypršela, ukazatele se kácejí podél cest. Obrazům dominují přestupy, jednosměrky, vše je v pohybu – návrat ke kořenům, odkazu otců (na Východě jistě zvlášť silnému), jenž by snad mohl být kýženým východiskem, se zdá být nemožný. Vůbec nejčastějším motivem Şenocakovy poezie je pak babylonská změť jazyků, či lépe ztracená řeč, jejíž ozvěnu lze ve světě ještě slyšet, porozumění ale bylo zapomenuto – lidí navzájem, dětí s rodiči, minulosti s přítomoností. „Každý si kutí na své masce/ drnká si na svůj instrument/ každý jenom svoji řeč slyší/ motáky zakázány.“
Neschopnost komunikace pak může vést k pokušení stát se analfabetem: „písmena nešla přečíst/ pak zpochybnili písmo/ při hledání ztraceného jazyka/ spálili všechny knihy/ až na svá vlastní těla/ … /zůstali analfabety“. Absence společného jazyka může být pociťována o to tragičtěji, čím více je svět propojený – neporozumění či „analfabetství“ tak lze interpretovat i jako střet západní racionality s východní tradicí, ostatně sám Şenocak nevidí konflikt s radikálním islámem jako náboženský, ale jako neschopnost reagovat na modernitu, pochopit ji a komunikovat s ní. V Pamukově Novém životě je odpor vůči westernizaci symbolizován právě odmítáním písma a knihtisku vůbec.
K hlasům dřeva a vod
Analfabetismus však může být chápán také pozitivně, jako prvotní stav nahého člověka v ráji, nový kód společný všem lidem nevyjádřený slovy: „čti to, co nevidíš“. Útočiště je hledáno ve snění, v jakémsi vodním světě, jehož obyvatelé hovoří jazykem, v němž „znamená neviditelnost tiché vítězství“. A tak se kódem stává jemný prostor ticha, mlčení, v němž se nakonec všechna slova ztratí, země nikoho. Potřeba nového jazyka znamená psát „na čistý papír“. Postavy Şenocakových básní mnohdy píšou na kůži, používají jazyk doteku. „Spoléhám na hlasy dřeva a vod.“
Přesto zůstává subjekt básní součástí současné plurality nesčetných rozcestí. Návaznost na západní vzorce je zřetelná – vedle zmíněného lehce symbolistního ladění dosahuje Şenocakova imaginace roměrů místy až surreálných, avšak pracuje zároveň s pointou a ironií (připomíná tak některé z Nezvalových nelitanických básní jeho surrealistického období), je uměřený, nenabízí žádný balast (mějme ale na paměti, že jde o výbor). Sympatický, a vlastně poněkud „nezápadní“ je i morální podtón, snaha nastínit východisko, nenápadná angažovanost, pochopení pro „hroby otců“, „rodinnou sekyru“.
Zafer Şenocak je intelektuál, který západní kultuře dobře rozumí a který je schopen mluvit jejím jazykem. Zároveň je schopen odstoupit o krok dál a poohlédnout se po řešení jinde, byť snaha o jeho nalezení nemusí být úspěšná. Şenocak ve výsledku často také jen konstatuje stav věcí, avšak je to někdo, kdo zná cenu paměti: „nesejde na tom kde jsem já/ když mi můj dům/ na mysli leží“.
Autor studuje bohemistiku.
Zafer Şenocak: V novém světě.
Přeložila Tereza Brdečková. Agite/Fra, Praha 2008, 160 stran.