Cestování časem

Čas běží a Veronika Bromová (1966), včera ještě výrazná představitelka mladé nastupující generace devadesátých let, je dnes umělkyní ve středním věku. Jestliže tedy nyní obsadila Dům u Kamenného zvonu na Staroměstském náměstí v Praze výstavou Království, kterou lze považovat za svého druhu retrospektivu, není to nic předčasného a nemístného. Není totiž nač čekat.

Dokonce se dá říct, že někteří o něco starší výtvarníci, než je ona, promarnili šanci na takovou „průběžnou“ retrospektivu. Na mysli mám třeba členy někdejší výtvarné skupiny Tvrdohlaví Jaroslava Rónu či Jiřího Davida. Oběma pánům je dnes přes padesát a přestože každý z nich se nachází někde jinde – Róna je cele vnořen do svých krajin, bytostí a barev a David bez ustání těká, intervenuje a zkouší –, společná jim je absence vážnější bilance a bytelnějšího ohlédnutí. Zřejmě se tedy bude čekat, až pánové vstoupí do důchodového věku. Ale to samé lze říci například o Jiřím Kovandovi, jehož „podotýkání“ formou řady dílčích výstav je sice milé, ale čas nazrál k zásadnější výstavní inventuře (včetně příslušně objemného katalogu). Asi není náhodou, že obdobnou velkou výstavu, kterou lze považovat za „průběžnou“ retrospektivu, měl z domácích autorů, kteří překročili čtyřicítku, v nedávné době vlastně jen Ivan Pinkava (1961), jenž před čtyřmi lety vystavoval v pražském Rudolfinu. Pinkava se stejně jako Bromová vyjadřuje fotografií a u tohoto média je pochopitelně jednodušší díla nashromáždit, nově je nazvětšovat nebo natisknout, než k zapůjčení dolovat plátna či plastiky z různých sbírek.

To už se dostáváme k produkčním možnostem a schopnostem při pořádání retrospektiv autorům ještě příliš „živým“ a pohyblivým, ne zcela zaručeným. Tyto možnosti úzce souvisejí s pozicí, kterou výtvarné umění v české společnosti má, s očividnou tendenci širší veřejnosti chodit jen na výtvarnou „klasiku“, na jméno, které už dávno zná a už moc nekouše.

Autorka vs. kurátorka vs. minulost

Když tedy takto zeširoka a principiálně vítáme přítomnost Veroniky Bromové v Domě U Kamenného zvonu, nelze se vyhnout otázce, zda na zaplnění těchto prostor autorka opravdu má, zda se jí podařilo výstavní sály zmoci. A zde musíme konstatovat, že úspěšná byla jen částečně, ale nikoliv proto, že by svým dosavadním dílem na „Zvon“ neměla, nýbrž proto, že výběr exponátů nebyl optimální.

Jak lze vyrozumět z rozhovoru, který poskytla listopadovému číslu měsíčníku Art & antiques, výstavu zamýšlela postavit na pracích vzniklých po roce 2000, ale kurátorka Olga Malá tam chtěla mít i exponáty starší a známější. Tak se zrodila sestava, která sice akcentuje díla z posledních let, a podle jednoho takového cyklu, Království, byla nazvána i celá výstava; nicméně starší práce se připomínají jednotlivostmi, a to vesměs výraznými, jako jsou dvě digitálně upravené velkoformátové fotografie autorčina těla s anatomickými průřezy (Pohledy, 1996). Tak dochází ke kvalitativní disproporci: z dávnější autorčiny tvorby byla u „Zvonu“ uskutečněna přísná a vlastně nespravedlivá selekce, zatímco novější práce jsou zastoupeny nadměrně, respektive leccos je v nich řečeno vícekrát, v neplodných variacích. Stojí přitom ovšem za povšimnutí, že jednotlivé sály jsou barevně vyladěny a práce v nich motivicky volně propojeny.

V kožešinovém plášti v galerii

Bromová přehlídku Království koncipovala jako cestu svým dosavadním životem, a to spíše životem emočním a psychickým, než tvůrčím (tvorba je tu vlastně médiem pro přenos obsahů, které autorku zajímají více než umění samo). Proto úvodní partii vyhradila snímkům s dětmi, ale již zde se potkáváme s nefunkčním zmnožováním: například dva vedle sebe pověšené snímky Spánek na zemi I – II (2001) jsou téměř identické profily dětské tváře, u nichž nepatrná vzájemná odlišnost nechce a nemůže být rafinovaným posunem, nýbrž zřejmě má posílit určitý pocit, rozeznít jisté emoční a silové pole. Ale atmosféru instalace jako celku účinněji tvarují a domixovávají tři pohyblivé objekty a několik videí se sugestivním hudebním doprovodem než obrazové variování. Bromové přitom podtrhává nohy jinak sympatický princip, který pro „Zvon“ zvolila – relativně střídmý počet exponátů, nepřeplňování sálů; tím spíše je potom dvojnásob patrné a zranitelné vše nadbytečné. Platí to kupříkladu pro sousední práce Záření a Procházení z cyklu Království – ta druhá je vyloženým odvarem první. Dvakrát se během expozice objevují snímky, na nichž má umělkyně na tváři výraznou zelenou masku, ale pokaždé je to pouhé barevné a aranžérské ozvláštnění, bez dalšího významu. Několik vynikajících záběrů ze souboru Auto-biograf (zejména ten, na němž Bromová zamyšleně sedící v kožešinovém plášti v jakési galerii) je rušeno dovětky k nim (příklad: v téže galerii Bromová pózuje jako čarodějnice s koštětem v rozkroku).

Proč a čí vinou to kolísání vizuální kvality a dokonce někdy i povážlivá prázdnota obrazu a obsahu? U Veroniky Bromové „pořád ještě“ platí, že tam, kde nejpromyšleněji pracuje se světlem a s digitální postprodukcí, kde zápasí se svou značnou inklinací k pocitovosti a poněkud úsměvné éteričnosti, tam je výsledek nejlepší. Existují na domácí scéně tvůrci, kteří sice nakládají s fotografickým médiem, nicméně tradiční představy o fotografickém obraze u nich zkrátka nehrají roli, kdežto Bromová – ať jakkoliv s obrazem manipuluje – nemůže své základní fotografické nastavení popřít, ze sebe setřást.

Nakonec bude všechno jinak

Přes rušivé signály se ovšem dá zaslechnout základní melodie Království Veroniky Bromové. Není to zrovna veselá píseň. Nenaplněná touha, samota. Nahota jako volání bez koketérie. Nevýstavní realita těla, které podléhá proměnám a vadnutí. Přitom v „používání“ tělesnosti Bromová může být ani ne v půli se svou poutí: jestli se takto fotografuje zatím nějakých patnáct let, může v tom pokračovat dalších třicet let a teprve se příběh scelí, uzavře v pomyslném kruhu a dostane ještě zcela jiné dimenze. Tato „krutá“ cesta může být ve skutečnosti pro Bromovou velmi milosrdná a účinná, protože přirozeně potlačí respektive zúročí i ta období, kdy se autorce či publiku bude zdát, že se jí umělecky nedaří; jenže v závěrečné bilanci to může být úplně jinak – a to, co bylo odsouváno stranou, může se vyjevit coby středobod.

A kde tedy leží nějaká naděje? Myslím, že neustane-li Veronika Bromová v tvorbě, s postupujícím časem budeme stále jasněji přicházet na to, že ten výzkum obrazem, který na sobě podniká, je v důsledku víc o nás, než o ní, že publikum nad jejími díly nebude koukat ani tak na ni, nýbrž hlavně na sebe a do sebe.

Autor je redaktor MF DNES.