Tvrdou pěstí proti škůdcům

Litvínovské Romy se policii 17. listopadu podařilo před pogromem ubránit. Ale o tom, kdo v tomto největším střetu mezi pořádkovými silami a stovkami přívrženců očištění společnosti od škůdců za poslední léta vlastně zvítězil, je těžké vynést jednoznačný soud. Vítězné vavříny si přitom po bitvě snaží přisvojit nejrůznější strany – na základě mnohdy podobných argumentů tvrdé ruky.

Kdo je můj ochránce

Stoupenci nepokojů z řad především Dělnické strany mohou být spokojeni s tím, že dokázali ke střetu v Litvínově zmobilizovat zhruba sedm stovek stoupenců. A navíc je na místě podpořila značná část místních, dlouhodobě obtěžovaných skupinou obyvatel, která sem byla v posledních letech sestěhována.

Problémy v soužití obou skupin začaly poté, co litvínovská radnice rozprodala realitním firmám městské byty v Janově. Firmy pak na sídliště začaly stěhovat problémové nájemníky z lukrativních nemovitostí třeba v Praze nebo ve středních Čechách. Původní obyvatelé nenacházeli při svých stížnostech na chování nových sousedů oporu ani v místní radnici, která zanedbávala sociální práci s těmito novými občany, ani v policii, která nebyla schopna zajistit na místě klid. To poskytlo vítanou příležitost neonacistům a stoupencům Dělnické strany, aby se za ochránce starousedlíků prohlásili sami. A byli za to částí z nich přivítáni.

Získat od stoupenců rasové nenávisti zpět svou státem určenou roli ochránce se pokusila Policie, když nasadila do bezpečnostní akce více než třináct set lidí, těžkooděnce, pyrotechniku a jezdce na koních – za použití obou dvou posledních prostředků zároveň byla zkritizována od nevládních organizací. Tvrdý a rozhodný přístup pak zástupci bezpečnostních složek demonstrovali i v následujících dnech tím, že začali stíhat dvanáct účastníků pochodu Litvínovem. A tajná služba se nechala slyšet: „Podle hrubých odhadů se k nejtvrdší extrémní pravici hlásí asi 3000 až 5000 osob. Na jednom místě jsou však extrémisté schopni shromáždit maximálně tisíc lidí. I když jsou tedy schopni se čas od času masivně zviditelnit, poprat a zakřičet, demokracii nejsou schopni ohrozit. (…) Kdykoliv však začnou jejich vyznavači svými projevy porušovat zákon, následuje efektivní zásah. A to se děje a nadále musí dít i u nás.“

Karabáčem

Samo přitvrzení při shromážděních se však nezdá být dost. Podle Ondřeje Cakla ze sdružení Tolerance a občanská společnost (TOS), jenž se dlouhodobě zabývá rasistickým násilím, neměla místní radnice vůbec sraz extremistů dopustit, pochod měla zakázat. Policie pak podle aktivisty, kterého při pozorování demonstrace pravicoví násilníci opět (jako již několikrát předtím) napadli, měla shromáždění rovnou rozpustit. Podle jeho kolegyně Kláry Kalibové neměl policejní antikonflitní tým se rváči vůbec vyjednávat. V následujících dnech média připomněla návrh ministra vnitra na zákaz Dělnické strany a začalo se opět diskutovat o tom, zda by náhodou neměl být kvůli neonacistům zpřísněn zákon o shromažďování.

O tom, že problémy, které v jeho městě vybujely, je nejlépe řešit pomocí karabáče, je podle MF Dnes přesvědčen i starosta Litvínova Milan Štovíček: „Společně vytvoříme systém, jak postihovat ty, kteří svým chováním trvale narušují běžné soužití a sousedské vztahy. Budeme k tomu potřebovat i legislativní pomoc – není totiž možné, aby se přestupky došetřovaly týdny a měsíce, ale aby se daly řešit okamžitě,“ říká starosta Šťovíček.

Takže to shrňme – problém střetu mezi sestěhovanými nezaměstnanými Romy a starousedlíky vyřešíme šerifem s rozšířenou pravomocí. Pokud vznikne politické sdružení nesprávných lidí s nesprávnými názory, tak je zakážeme. Kdyby někdo nevhodný náhodou ohlásil svou demonstraci, tak ji dopředu zakážeme. Pokud by se nespokojenci náhodou sešli, tak je rozeženeme. Tak zní hlavní momenty veřejné diskuze během vzpomínek na studentské protesty proti nacistické a komunistické vládě.