Rozpadání, vyšinutí, zmechanizování

Neklid z nepevnosti jistot. Strach z jejich zranitelnosti, znásilnitelnosti, zpochybnitelnosti. Základní lidský strach z rozpadání. To je jedna barva povídek knižní prvotiny Martina Vokurky nazvané Rozpady.

Jednotlivé povídky jsou zformovány do podoby jakýchsi zneklidňujících vizí, více nebo méně fantaskních, a čtenář se stává svědkem toho, jak se postavy potýkají se ztrátou iluze o realitě. Tak je tomu třeba v povídce Společnost. Zaměstnanec dokonale utajeného kolosu obchodujícího s nápady se snaží konečně přijít na velký Nápad. Systémem permutací nechá počítači zpracovat své dílčí myšlenky a výsledná informace zní: nelze vymyslet žádný jedinečný nápad. Jedinečnost neexistuje. Ve skutečnosti má totiž všechno v rukou Společnost, která v lidech vytváří pouhý dojem jedinečnosti věcí, prodává jim ale jen klonovanou, nepatrně pozměněnou monotónnost.

Ve světě Vokurkových povídek sledujeme osobnosti, které ztrácejí svou identitu. Činy a slova se ocitají mimo kontrolu člověka a na místě věcí domněle skutečných se roztahuje zmechanizovaná a zracionalizovaná realita. Tak je možné, že manželé Kunešovi v první povídce adoptují úplně cizího nebožtíka. Místo normálního lidského vztahu, který vyžaduje silné city, dají přednost pseudovztahu. Zbývá jen racionalita a vědomí odpovědnosti.

Autor povídek ale nevytvořil jen jednobarevný obraz temna a děsu. Svým charakteristickým stylem (Vokurka až obsedantně vymýšlí metafory a přirovnání) jako by na svou temnou malbu cákal svítivě růžové skvrny. Jeho přirovnání jsou často neobvykle výstižná, jindy se ale z textu šklebí jako gumový ksicht klauna a pohybují se jako škleb na hraně mezi ironií a pitomostí kýče („touha ho začala pálit, jako když někdo přikládá žhnoucí pochodně přímo do rozkroku“).

Sledujeme tedy, že se deformace, vyšinutí, mechaničnost či zbanalizování objevují ve Vokurkových povídkách nejen jako témata, ale také (a těžko říct, kdy bezděky a kdy ne) jako nápadný znak stylu. Musím ale říct, že jakkoli jsou jednotlivé Vokurkovy nápady dobré a jakkoli je sbírka celistvá, skřípot pera usilovně píšícího vymyšlené věty a přirovnání někdy hraničí s nesnesitelností.

Autorka studuje bohemistiku.