Svoboda „Mezi zdmi“

Zdánlivě obyčejný je příběh učitele francouzštiny na druhém stupni základní školy (francouzské collège), který se odváží postavit se čelem ke svým žákům. Diskutuje s nimi o demokracii, společnosti, literatuře nebo morálce. Učitel François Marin (François Bégaudeau) si ztěžuje situaci tím, že hledá způsob, jak nejlépe svým svěřencům vysvětlit i ty nejzákladnější otázky. Ve vztazích to doutná, až sopka emocí vybuchne. Film vznikl na základě stejnojmenného románu Françoise Bégaudeaua, který vychází z vlastních zkušeností autora. Režisér spisovatele obsadil do role učitele a děj rozšířil o epizodu afrického studenta Souleymana, kterou již měl rozpracovanou.

Pro českého diváka možná nepříliš atraktivní téma školy, žáků a jejich peripetií má ve francouzské kinematografii své neoddiskutovatelné místo. Jmenujme například filmy Trojka z mravů (1933) Jeana Viga, Merlusse (1935) Marcela Pagnola, L’école buissonière (1949) Jeana-Paula Le Chanoise či Nikdo mě nemá rád (1959) Françoise Truffauta jakožto výrazné zástupce útočící na zkostnatělý systém výuky a zároveň inklinující k dokumentarismu. Všechny spolu s Cantetovým novým snímkem v  sobě nesou jednu stmelující myšlenku: že autorita není to samé co autoritářství a že nejlepší autorita je ta, která vychází ze svobody. Zatímco český divák je zvyklý na vesměs triviální příběhy ze školních lavic (srovnejme náš všeobecně sdílený obdiv k Obecné škole a hledejme film skutečně analyzující problémy, nikoliv znevažující či zesměšňující stav našeho školství), francouzský divák může vývoj vzdělávacího systému sledovat právě na řadě filmů typu Mezi zdmi.

Laurent Cantet natáčí své filmy vlastní, zpola intuitivní metodou. Mísí fikci s dokumentárními postupy, čímž samozřejmě do určité míry manipuluje s diváky, ale nikdy nepřekročí únosnou mez. Jeho „vývoj“ je poměrně klasický: vystudoval dnes již neexistující prestižní francouzskou filmovou školu IDHEC, věnoval se fotografii a po tři roky denně doslova hltal filmy a natáčel amatérské snímky. Na českých festivalech se objevily všechny jeho celovečerní filmy – Lidské zdroje (1999), Oddechový čas (2001) i Na jih (2005). Snímek Krvelačné ostrovy (1997), jenž byl součástí projektu 2000 očima…, uvedla Česká televize.

V každém díle zkoumá režisér jednání člověka v jiné mezní situaci. Hrdinové působí na první pohled spíše nesympaticky. Jejich osud je sledován tak, aby vytvářel dojem dokumentárního filmu (snad kromě snímku Na jih). Pomyslným cvičením k Mezi zdmi byl již krátký debut Všichni na demonstraci (1994), za nějž Cantet dostal Cenu Jeana Viga.

Kamera okem v davu

Stejně jako Truffaut i Cantet vycítil, že k postižení atmosféry je pro něj zásadní nikoliv představení skutečných lidí, ale věrohodných postav. Pozornost je záměrně vedena více k tomu, jak se postavy dívají či jaký mají výraz v obličeji, a méně kamera spočívá na objektu jejich zájmu, což se mimo jiné projevuje v délce záběru, neboť režisér by mohl scénu snímat v polocelku či jízdou kamery. Truffautovi, Cantetovi (ale také Pagnolovi) nejde o zvýraznění tématu; to je zajímá, především z perspektivy dětského hrdiny. Proto u obou tvůrců nalezneme větší rozvrstvení záběrů i časté užití klasického střihu záběr--protizáběr. Moje srovnání s Truffautem a jinými klasiky však neznamená, že bychom se dívali na Antoina Doinela po čtyřiceti devíti letech. Mezi zdmi je skutečně film uzavřený z devadesáti procent mezi zdi jedné školy, a to školy typu Zep, kde plní povinnou docházku „problematické“ děti. Všichni představitelé dětských rolí v Cantetově filmu jsou neherci, kteří byli vytříděni během roční přípravy na natáčení. Přestože dle drobných indicií (jako jsou názvy stanic metra) se lze dovtípit, že jde o pařížskou školu, nakonec to pro děj samotný není podstatné, protože všichni řeší univerzálně srozumitelné otázky. V prostorách třídy zapomeneme, že jde o fikci, a sledujeme lekce z hodin pedagogiky i mezilidských vztahů. Laurent Cantet posouvá školní tematiku dál. Ve všech jeho předchozích snímcích přeci jen „umělost“ fikce působila na diváka naléhavěji. Ve filmu Mezi zdmi však jeho tvorba dosahuje vrcholu a spíše se pozastavujeme nad tím, co je ještě fikcí a co improvizací nebo náhodou.

Znovu se zde potvrzuje, že pokud kinematografie přežije, tak nezadržitelně vstoupí do další vývojové fáze. Ještě donedávna se dokumentaristé trápili problémem, jak „schovat“ kameru, aby ve výsledku dosáhli co největší autenticity. Nyní je jasné, že kamera se stává jedním z mnoha očí v davu. A my, snímané objekty, jsme si na ni dostatečně zvykli. Kamera už tedy nebude tolik řešit otázku, do jaké míry je svědomím v něčích rukou, ale může se zabývat spektáklem, který hledá. Cantet možná po více jak dvě hodiny snímku neudržel stejné tempo, ale zato dokazuje, jak důležité je pro společnost umět vzdělávat a jak banální jsou od nynějška filmy pyšnící se douškou „inspirováno skutečnými událostmi“.

Autor je filmový dramaturg a přednáší na katedře filmových studií na FF UK.